Taupo, Rotorua

Ve středu (26.11.) jsme se přesunuly do Taupa, městečka u stejnojmenného jezera, které je největší na Zélandu. Já jsem si tady naplánovala dvě noci, Paola tři. Měla jsem se sem totiž vracet na cestě zpět z Aucklandu na jih (dělala jsem kolečko po Severním ostrově) a Paola cestovala jen v jednosměrně z Wellingtonu do Aucklandu. Taupo je výchozím místem pro Tongariro Crossing, což je jednodenní trek v oblasti vulkánů, údajně je to nej jednodenní trek na NZ. Paola si ho naplánovala hned na další den, já jsem chtěla počkat až na cestu zpátky, protože je to poměrně náročný trek a chtěla jsem trochu natrénovat fyzičku (výstup na horu s Esther v Te Anau mě celkem vylekal, protože jsem to moc nezvládala). Takže zatímco Paola šla ve čtvrtek ten trek, já jsem si vyšlápla k vodopádům Huka Falls a pak pokračovala k Aratiatia Rapids (peřeje), kde se několikrát za den otevřou stavidla a pouští vodu do řeky.

V pátek (28.11.) jsme se přesunuly do nedaleké Rotoruy (Paola nakonec jela se mnou). Rotorua je oblast proslulá geotermální aktivitou a maorskou kulturou (asi 30% populace jsou maorové). Tady jsme zůstaly tři noci, z toho dvě noci Paola spala u jedné rodiny, kterou si našla na Internetu. V sobotu jsme zašly na místní trh a pak do parku Kuriau Park s geotermální aktivitou, který je ve městě a je zadarmo. Odpoledne jsme si potom vyrazily na kole po okolí do lesa Redwoods nebo k jezeru Blue Lake. Cesta k jezeru byla po klasické silnici, ale pořád nahoru a dolů, chvilkama jsme nemohly, tak jsme párkrát slezly z kola a šly po svých. Na cestě zpátky jsme se rozhodly stopovat (i s kolama), protože se nám zdálo, že to nedáme (cesta začínala do kopce), ale během asi dvaceti minut nám nikdo nezastavil, tak jsme vyrazily a po zdolání prvního kopce to šlo kupodivu dobře a svištěly jsme pak převážně z kopce, takže jsme to nakonec zvládly.

V neděli jsem pak jela bez Paoly, která jet nechtěla, do geotermálního parku Wai-O-Tapu. Nejdřív jsme zastavili u Lady Knox Geyser, což je gejzír, který šplíchá denně v 10.15 (pomáhají mu k tomu speciálním mýdlem). Pak jsem si prošla hezký park, který měl různobarevná zajímavá místa. K mému překvapení jsem tady potkala hodně Čechů (dva páry a jeden celý zájezd). Předtím jsem potkala jen čtyři kluky v Queenstownu v srpnu na bungy jumpingu a teď najednou tolik Čechů. No a pak jsem tady taky viděla Magic Bus a zjistila jsem, že se tady staví na cestě na jih, takže jsem si zbytečně zaplatila sama za dopravu do parku. Potom jsme se zastavili ještě u Mud Pools (bahenní jezírka), kde bylo bublající bahno.

V pondělí (1.12.), když jsme odjížděly busem z Rotoruy, tak jsme se zastavili u místa, kde se provozuje zorbing (velká průhladná koule, do které si vlezete a pustí vás z kopce). Je to stejně jako bungy aktivita, která se narodila na Zélandu a já jsem si ji chtěla zkusit. Ale když jsem to viděla, tak mi ta trasa přišla hodně krátká a celkově nic extra, tak se mi nechtělo za to dávat ty peníze, takže si to pak možná zkusím u nás, kde se to taky provozuje.

Fotky jsou tady

Wellinton, Napier

V neděli (23.11.) jsem se trajektem přesunula z Jižního ostrova z městečka Picton na Severní ostrov přes Cookův průliv do hlavního města Wellington. Do Wellingtonu jsem dorazila odpoledne a jelikož byla neděle, tak všechno už bylo zavřené, tak jsem si jen prošla centrum. Druhý den jsem pak zašla mimo jiné do muzea Te Papa, což je národní muzeum Zélandu. Mají tam různé expozice týkající se přírody, kultury, maorů, je tam třeba i simulace zemětřesení, které bylo na Zélandu někdy v 80. letech. Celkem zajímavé muzeum, ale já muzea zas tak moc nemusím, tak mi to nepřišlo až tak něco extra.

V úterý (25.11.) jsem na nastoupila opět do Magic Busu za lehce deštivého počasí a k mému překvapení se tam objevila Paola (Mexičanka), která taky bydlela v Toroe v Dunedinu. To bylo super cestovat s někým známým. Cílem dne bylo město Napier na východním pobřeží. Je proslulé architekturou, především stylem art deco, protože bylo postiženo zemětřesením a pak se to přestavělo v tomto stylu. Na cestě jsme se zastavili v pivovaru Tui (vlastně jen v jejich hospodě u pivovaru), což je oblíbená NZ značka piva (a zároveň je to i NZ pták). V Napier jsme strávily jednu noc, tak jsme si jen odpoledne a večer prošly město.

Fotky jsou tady

Abel Tasman NP

V pondělí (17.11.) jsme vyrazili z Kaikoury do Pictonu a následně do Nelsonu. V Pictonu většina lidí vystoupila, protože odtud jezdí trajekt na Severní ostrov. Já jsem ale ještě chtěla do Abel Tasman National Park, tak jsem jela dál do Nelsonu. V parku už jsem byla o pauze uprostřed semestru na jednodenním treku (11 km), který je částí Abel Tasman Coast Track (pobřežní trek, celkem má 51 km a trvá 3 - 5 dní ho ujít). Jeden den mi ale v této oblasti nestačil, protože je to fakt hezká oblast a před odjezdem na Zéland jsem se na ni hodně těšila, takže jsem tady chtěla strávit několik dní. Mimochodem park je nejmenší ze všech čtrnácti národních parků na NZ.

V pondělí jsem přespala v Nelsonu a v úterý (18.11.) jsem vyrazila do Kaiteriteri na dvě noci (celkem jsem si naplánovala čtyři noci v parku). Kaiteriteri je malé městečko na okraji parku. Vyjíždí se odsud tzv. water taxi (vodní taxi neboli motorové lodě), kterými se dostanete do různých částí treku, silnice tam totiž nevedou. Bohužel ještě nebylo dost teplo na koupání, tak jsem se aspoň procházela po okolí a zkoumala různé zátoky. Další den jsem pak hlavně řešila, jak strávím další dva dny v parku. Chtěla jsem ujít nějakou část treku a taky jsem nevěděla, kde budu spát. Vzala jsem si s sebou spacák pro případ, že bych spala v DOC chatě (Department of Conservation, něco jako ochrana přírody), což se taky nakonec stalo. V parku totiž moc jiných možností, kde přespat není. Ty ostatní jsou totiž hodně drahé. DOC chaty jsou podél treků a jsou určeny právě pro lidi, kteří jdou několikadenní treky, místo na spaní v nich si musíte rezervovat (většinou je to pro 20 - 40 osob).

Ve čtvrtek jsem pak vyrazila vodním taxíkem do Bark Bay a ušla jsem část do Awaroy, kde je DOC chata (pro 22 lidí, ale bylo nás tam jen devět). Krosnu jsem si tam nechala převézt (za poplatek), abych mohla jít jen s baťůžkem. Tento úsek měl asi 11 km, což trvá normální chůzí asi čtyři hodiny a já jsem na to měla celý den, takže jsem se skoro na každé pláži chvilku válela. Jinak v určité části tohoto úseku se musí sledovat odliv, aby bylo možné přejít určitou část. To nebyl problém a další takový úsek měl následovat až druhý den ráno hned u chaty. Jenomže mě to potkalo ještě ten den, protože jsem si musela vyzvednout krosnu, takže jsem šla trochu jinou trasou a hle, byla tam voda. Zrovna tam ale taky byl pán s menším trajektíkem a když jsem se ho zeptala jak se dostanu k chatě, tak řekl že leda přes vodu, ale že pojede kolem, tak mě tam veme (uff). Já bych přes tu vodu asi jinak nešla (zrovna se zatáhlo a pěkně ochladilo a voda byla nad kolena), takže bych se musela vracet zpátky a jít původní cestou, což by trvalo asi dvě hodiny. Takže mě vyhodil u chaty, ale bylo teprve po čtvrté hodině. Byli tam hlavně starší lidi, tak jsem si říkala jéžiš, co tady budu dělat. Ale pak se zase rozjasnilo, tak jsem se šla procházet v okolí. A ti lidi byli nakonec super. Akorát super nebyli otravné mušky sandflies (písečné mušky), které dělají štípance jako komáři, což mě svědí ještě doteď.

V pátek se pak čekalo na nejnižší přiliv, protože voda je hned u chaty a ten měl být až v jedenáct. Mohlo se ale vyrazit tak o hodinu a půl dřív. Já jsem si teda myslela, že bude sucho, ale to jsem se spletla. Šla jsem poslední ještě s jedním párem těch starších lidí. Nechtělo se mi jít samotné, protože to nevypadalo moc lákavě. Pár lidí z chaty vyrazilo asi o půl hodinu dřív a měli vodu až po stehna. Já jsem měla kraťasy po kolena a moc vyhrnout nešly. No ale nakonec to nebylo tak hrozný, voda byla jenom po kolena. Cílem dne bylo místo Totaranui, odkud mě měl odvézt taxík do Marahau (kousek od Kaiteriteri), kde jsem přespala. Vybrala jsem si ale nejpozdější odjezd taxíku, abych mohla strávit v parku co nejvíc času. Chtěla jsem se ještě podívat do místa Mutton Cove za Totaranui, takže jsem se musela vrátit zpět do Totaranui, tak jsem šla celkem svižně. Proto jsem celkem stíhala, takže jsem zpátky už tolik nespěchala. Asi hodinu před odjezdem taxíku jsem projistotu zkontrolovala, že odjíždí v 15:45, což jsem si celou dobu myslela, ale odjížděl v 15:15, což byl teda šok a poslední kilometr jsem utíkala. Nakonec jsem to stihla, protože jsem měla časovou rezervu. No ale zapotila jsem se pěkně. Cesta zpět taxíkem trvala hodinu a půl a byla hodně zajímavá. Moře totiž bylo celkem bouřlivé, takže to bylo jako na horské dráze.

Do Marahau jsem dorazila večer. Je to konečné místo treku (tam jsme taky končili ten jednodenní trek uprostřed semestru). Zašla jsem na jídlo do restaurace u parkoviště treku a k mému překvapení nabízeli v jídelním lístku český guláš a „knedliky“, tak jsem se jich na to ptala a zjistila jsem, že majitel je Čech. Taky tam měli plzeňské pivo. V sobotu jsem pak vyrazila zpátky do Nelsonu na jednu noc. Byla jsem celý den trochu jako mrzáček, protože mě hrozně bolely kolena (na treku se chodilo často do kopce a taky z kopce a právě při chůzi z kopce kolena trpěly). No a v neděli (23.11.) jsem vyrazila z Nelsonu do Pictonu, kde jsem nasedla na trajekt do Wellingtonu, čímž jsem ukončila parádní cestování po Jižním ostrově. Překvapivě mě provázelo jenom hezké počasí, takže super.

Fotky jsou tady

Christchurch, Kaikoura

V sobotu (15.11.) jsem odjela z Lake Tekapo do Christchurch na jednu noc (už jsem tady byla předtím). Šla jsem do botanické zahrady (Christchurch je proslulé jako město zahrad) a jelikož byla sobota, tak tam bylo celkem dost lidí, ale bylo tam hezky. Pak jsem nakoupila nějaké suvenýry no a pak jsme šli s naším řidičem a pár lidma do mexické restaurace a potom ještě do nějakého klubu.

V neděli (16.11.) jsem jela do Kaikoury, opět na jednu noc. Je to místo významné hlavně mořskou zvířenou, takže se sem jezdí pozorovat velryby, delfíni (včetně plávání s nimi), tuleni (taky se s nimi plave). Už než jsem odjela na Zéland, tak jsem si tady chtěla zaplavat s delfínama. Pak jsem si ale říkala, že to nechám až na Severní ostrov v Bay of Islands, že bude víc teplo. No ale náš řidič mi řekl, ať to udělám tady, že to je nejlepší místo a jedna holka mi pak řekla, že v Bay of Islands to s těma delfínama není tak horké. Takže jsem se nakonec na poslední chvíli rozhodla to uskutečnit tady a udělala jsem dobře. Kaikoura je opravdu nejlepší místo na plavání s delfíny na NZ a i jedno z nej na světě. Rychle jsem se ubytovala v hostelu, popadla plavky a ručník a jelo se na delfíny. Vyfasovali jsme neopreny, ploutve, šnorchl a brýle, shlédli instruktážní video a jelo se busem k lodi. Bylo nás asi jen deset a většina lidí z Magic Busu, takže to bylo dobrý. Ještě jsem si koupila foťák na focení pod vodou, protože to se prostě musí zachytit přímo ve vodě. Plavání probíhá následovně: jede se lodí do místa výskytu delfínů, zatroubí klakson, že můžeme skočit do vody a pak, až žádní delfíni nejsou v okolí, tak zatroubí klakson, že se máme vrátit a přesuneme se do jiného místa. Náš řidič se předtím chlubil, že měl takovéto ponory tři, že někdy lidi mívájí i jen jeden. No my jsme jich měli asi pět nebo šest. Ten první byl trochu kritický. Nikdy jsem nešnorchlovala a nemohla jsem si zvyknout na představu dýchání jen šnorchlem s hlavou pod vodou. Ale pak už to bylo v pohodě. Bylo to parádní, delfíni plavali všude kolem, třeba jen deset dvacet centimetrů pod vámi (ale nepodařilo se mi jich dotknout). Vždycky když propluli tahkle blízko, tak jsem z toho byla na větvi, že si plavete v moři a delfíni jsou všude kolem a tak blízko. Trochu jsem zápasila s tím podvodním foťákem, tak snad z toho budou nějaké fotky. Potom až skončilo plavání s delfíny, tak jsme se ještě vydali na jejich pozorování. Bylo jich všude kolem plno, skákali nad vodu, takže taky super. Mimochodem to jsou tzv. dusky dolphins (tmaví delfíni), kteří jsou typičtí skákáním nad vodu. Do hostelu jsem se dostala kolem pěti a Esther mi doporučila jít tříhodinový track kolem poloostrovu Kaikoura, tak jsem jen popadla nějaké jídlo a šla ještě na „procházku“. Byla tam kolonie tuleňů (jeden opravdu blízko - viz fotky) a celkově jich tam bylo hodně. Nakonec jsem dorazila zpět do hostelu v devět, protože jsem cestou potkala jednu holku z plavání s delfíny a šly jsme ještě na výhledové místo na Kaikouru a západ slunce. Byl to pěkně nabitý den.

Fotky jsou tady

Dunedin - Lake Tekapo

Tak jsem ve středu (12.11.) opustila Torou a Dunedin a vyrazila jsem na pětitýdenní cestování po Zélandu. Esther jela se mnou, protože obě cestujeme se stejnou společností. Po dvou dnech jsme se ale rozpojily, jelikož Esther nemá tolik času na cestování po NZ jako já, takže víc spěchá. Nejdřív pocestuju po Jižním ostrově po východním pobřeží směrem nahoru (cca dva týdny) a potom se přesunu na Severní ostrov, kde udělám takové kolečko po ostrově (cca tři týdny).

První zastávkou na mé cestě bylo jezero Lake Tekapo (cca 300 obyv.), kde jsem si naplánovala tři noci. Po cestě jsem se ale tradičně zastavili na dalších tursticky atraktivních místech. Hned v Dunedinu to byla Baldwin Street (nejstrmější ulice na světě), kde už jsme byly, takže jsme nešly. Zajímavé místo pak bylo Moeraki Boulders, což jsou takové zaoblené kameny na pláži. Potom jsme zastavili u dvou vodních nádrží a odpoledne jsme dorazili do Lake Tekapo.

Na večer bylo naplánované BBQ (barbecue), takže jsme měly pár hodin na nějakou procházku po okolí. Řidič v autobuse zmínil cestu na Mount John, kde je hvězdárna, tak jsme tam vyrazily. Měla to být jen hodina a půl tam a zpět. No jelikož to byl kopec, tak cesta byla hlavně do kopce. Esther byla v pohodě, ale pro mě to bylo hotové peklo. Během semestru jsem toho moc nedělala, až ke konci jsem začala trochu běhat, a navíc jsem dost přibrala (10 kilo!!!), takže cesta nahoru byla velká zátěž. Každou chvilku jsem zastavovala, abych si odpočinula a měla jsem i pár chvil, kdy jsem myslela, že to prostě nedám. Ale to bych nebyla já. Když už něco začnu, tak to chci taky dokončit, což jsem taky udělala. A stálo to za to, měla jsem rozhled po celém okolí kolem dokola. Na druhý den jsme měly naplánovaný celodenní výlet na Mount Cook, nejvyšší horu NZ, tak jsem si říkala, jestli to bude pořád do kopce, tak to teda nevím.

Druhý den ráno jsme tedy vyrazily k Mt. Cook (3755 m), což je zároveň nejvyšší hora celé Australásie (Austrálie, NZ a Pacifik). V Maorštině se jmenuje Aoraki, což znamená propichovač mraků. Je to proto, že mraky které od západního pobřeží jdou přes vrcholek hory, takže většinou je hora vidět s oblaky kolem vrcholku. Jelikož mě ale zatím provází po mém cestování (i během semestru) krásné počasí, tak jsem ji viděly i bez mraků. Na této hoře trénoval Edmund Hillary před zdoláním Everestu (ve vesnici Mt. Cook je jeho socha a muzeum). Jinak v roce 1991 byla na hoře velká lavina, což způsobilo její propad o 10 m. Hora ale roste každý rok asi o centimetr, takže se pomalu dostává na svou původní výšku. Další zajímavost je, že v této oblasti jsou jezera mléčně zbarvená, což je způsobeno ledovci v této oblasti a prachem ze skal.

Na výlet jsme vyrazili ráno a cestou jsme se několikrát zastavili na fotky (jezero Pukaki s horami v pozadí). Pak jsme šly na čtyřhodinový trek Hooker Valley. Šlo se rovně nebo lehce z kopce a do kopce, takže to bylo nakonec v pohodě. Viděly jsem Mt. Cook, dvě jezera i ledovce a bylo to fakt hezký. A jelikož jsem měly ještě čas, tak jsem pak ještě šly na hodinový trek Kea Point, kde byla mléčná jezírka a výhled na ledovec. Jak jsem ale říkala, měly jsme krásně počasí a já jsem podcenila mazání krémem na opalovaní a pak mi taky přijde, že slunce je tady hodně ostré. Takže jsem skončila se spálenými lýtky (hlavně vzadu) a trochu předloktími.

Další den Esther ráno odjela. Já jsem si pospala a pak jsem zašla do města koupit si krém na spáleniny, protože to celkem bolelo (hlavně ty lýtka). Doufám, že to bude za pár dní v pohodě. Každopádně jsem se celý den pařila v dlouhých kalhotech (je kolem 25 stupňů) a asi ještě chvilku budu. Zašla jsem i k místní atraktivitě, kostelíku Church of the Good Shepherd (kostel dobrého pastýře), který je prý oblíbeným svatebním místem, protože tam je krásný výhled na jezero a hory, což vypadá dobře na fotkách. Odpoledne jsem si pak zašla na procházku kolem hory Mt. John, takže na konci byl pěkný výhled na okolí z druhé strany hory.

Co se týče školy, tak už mám výsledky jednotlivých předmětů. Mám jedno A a dvě A- (kromě A, B, C mají ještě u každého plusy a mínusy, takže nejlepší je A+ a nejhorší C-), takže jsem dopadla celkem dobře. To áčko mám z Global Tourism, kde jsem posbírala před zkouškou 44 b. z 50 (jak jsem se zmiňovala, tak to bylo s dvouma lidma nejvíc z těch asi 90 lidí, co předmět měli) no a z testu jsem měla nakonec 43 b. z 50, což je fakt super, juchů. Další zastávkou bude Christchurch, pak Kaikoura a nakonec chci zajet do Abel Tasman National Park.

Fotky jsou tady

Dunedin - poslední dny

Ještě bych chtěla stručně zmínit, jak probíhaly poslední dny v Dunedinu po tom, co jsem se vrátila z cestování po jihu ostrova (zmiňovala jsem to v Aktualitách, ale aby to bylo pěkně pohromadě). V pátek (31.10.) byl Halloween a taky Tomova a Danova narozeninová párty, po které to u nás vypadalo jako snad nikdy, protože kluci se pomalovali zelenou barvou jako želvy Ninja. V neděli (2.11.) jsme pak s Tomem a Simonem zašly do přístavu (Otago Harbour), kde jsme si chtěli zakajakovat. Jenomže měli zavřeno, tak jsme zašly na St. Claire Beach, kde bylo krásně. Ve čtvrtek (6.11.) jsme pak měly závěrečný Raro Potluck (Raro je náš byt a potluck je, že každý přinese něco na jídlo). Já jsem udělala bublaninu s ostružinama a bramboráky. Obojí děckám moc chutnalo (Karthick snědl snad osm bramboráčků). Potom jsme šli na ulici vystřílet pár rachejtlí (den před tím byla oslava Guy Fawke’s Night, což byl chlap, který chtěl kdysi podpálit britský parlament, tak se to slaví ohňostrojema, takže celou středu to všude bouchalo). Potom jsme ještě dali klukům dárek k narozeninám - trenýrky s kiwíkama v neslušných polohách. Kluci měli velkou radost.

V sobotu jsem pak měla poslední zkoušku (test z Global Tourism, něco bylo lehké, o něčem jsem nikdy neslyšela). Večer jsem pak zašli na poslední Flat Dinner (večeři našeho bytu), šli jsme do indické restaurace a všichni jsme se pěkně přejedli. Já jsem měla kuře s mangovou omáčkou a bylo to hrozně dobrý. No a v neděli (9.11.) odjela většina lidí z toroy a Dunedinu (rovnou domů, nebo na cestování a pak domů). Dan a tom odjeli v neděli odpoledne, já s Esther ve středu (12.11.), Simon zůstává pár týdnů (není klasický student, pracuje na projektu).

Fotky jsou tady

Bottom Bus

Ve zouškovém období jsem měla dva týdny volna, tak jsem se rozhodla týden cestovat. Jela jsem turistickým autobusem zvaným Bottom Bus, který jezdí po jihu Jižního ostrova. Cestovala jsem sama, takže jsem si aspoň mohla vyzkoušet, jak to bude vypadat, až budu cestovat sama po skončení školy. Vyrazila jsem ve středu ráno (22.10.) z Dunedinu a cílem bylo město Invercargill. Byli jsme malá skupinka - tři lidi v Británie, tři z Japonska, Holanďan, já a řidič a průvodce v jednom. Cestou jsme navštívili oblast Catlins, což je taková nedotčená oblast s krásnou krajinou, zálivy, vodopády, stromy, které jakoby skoro leží, protože v té oblasti hrozně fouká atd. V místě zvaném Surat Bay jsme pěkně zblízka viděli pořádného lachtana. V dalším místě zvaném Petrified Forest (zkamenělý les), což jsou zkameněliny na pobřeží, jsme ještě z větší blízky viděli lachtanici. Byla hodná a celkem klidná, tak jsem se jí v nestřeženém okamžiku dokonce i dotkla, což je normálně neproveditelné. Hlavně u samců, kteří jsou velcí a už když se přiblížíte na několikakilometrovou vzdálenost, tak se začnou vztekat a útočit (viz zkušenost s lachtanama na výletě za tučňákama). Do města Invercargill, což je nejjižnější město na světě, jsme se dostali až večer. Zašli jsme všichni společně na večeři, zkoukli pár filmů v hostelu a šlo se spát.

Fotky z Catlins jsou tady

Ve čtvrtek (22.10.) jsem vyfasovali nového řidiče Dona, kterému je přes šedesát, a v Invercargillu se k nám pak připojili další tři lidi. Ve městě jsme se ještě zastavili v muzeu, kde jsem viděla tuataru (česky hatérie novozélandská), což je plaz pocházející z druhohor, doby dinosaurů (200 mil. let zpátky) žijící jen na NZ. Ještě jsem si prohléhla místní park a pak už jsme vyrazili směr Te Anau, což je jezero a u něho ležící městečko. Cestou jsme se zastavili v městě Riverstone, kde se zpracovává paua (mušle). Pak jsme navšívili pár vyhlídkových míst a vpodvečer jsme dorazili k jezeru Manapouri a pak k jezeru Te Anau. Ostatní děcka druhý den pokračovali v cestě do Milford Sound a Queenstownu, ale já jsem chtěla zůstat další den, protože mi jedno odpoledne v Te Anau přišlo málo. Jen jsem se stihla projít kolem jezera a projít městečko. Náš řidič Don v Te Anau končil trasu, protože dál do Queenstownu se jelo busem Kiwi Experience (další turistický bus) a v Te Anau bydlí, tak jsem se ho zeptala kam bych se mohla ten další den podívat, co by mi doporučil a tak. No a pak mi nabídl, že jede zítra na letiště v Te Anau, tak že mě vezme s sebou a pak mě proveze po okolí, což jsem samožřejmě uvítala.

V pátek (24.10.) jsme pak s Donem a jeho dvouma pejskama vyrazili na letiště. Ještě s námi jel Donův známý, který byl v Te Anau na dovolené a který lítá s helikoptérou na ledovci Franz Josef. Původně se měl jen podívat na to letiště, ale zůstal s námi pak většinu dne. Po návštěvě letiště mi Don chtěl ukázat Kepler Track, jeden z velkých tracků (pěších cest) na NZ. Bylo tam místo, kde prý v Pánovi prstenů překračovali nějakou řeku. Já jsem viděla jen první díl a moc si ta místa teda nepamatuju. To mě ještě Zéland netankoval, to přišlo až v Hradci ve druháku (před třemi lety), kdy jsem měla předmět o Zélandu a Austrálii a tyhle země, speciálně pak Zéland, mě prostě dostaly. Potom přišel vrchol dne, a to doslova. Vyjeli jsme autem na horu Mount Paramount a tam jsem měla okolí jako na dlani - Jižní Alpy, jezera, kopce, no prostě nádhera. Udělali jsme si tam piknik, kde jsem taky ochutnala nějaký smažený bílý potvory, které vypadaly jako velcí pulci (musím zjistit, co to vlastně bylo). Potom jsme jeli k řece, kde se Don pokoušel chytit ryby, ale žádné tam zrovna nebyly. Pak už jsme bez Jacksona jeli k odlehlejší straně jezera Te Anau. Když už jsem si myslela, že se po dlouhém dni vrátím konečně do hostelu, tak mě Don ještě vytáhl na Kepler Track a ušli jsme ještě pěkných pár kilometrů. Pak jsme se ještě zastavili ve Wildlife parku, kde byli hlavně NZ ptáci, třeba krásně barevný nelétavý pták takahe.

Fotky z Invercargill a Te Anau jsou tady

V sobotu (25.10.) mě pak na cestě do Queenstownu čekala plavba lodí v Milford Sound, což je fjord ve fjordové oblasti na jihozápadě NZ. Nejdřív počasí nevypadalo nic moc, trochu i pršelo, ale v Milford Soundu naštěstí ne. Bylo tam dost mraků, což vypadalo zajímavě. Byly tam taky vodopády, tučňáci i tuleni. Čím dál jsme pluli, tak se počasí zlepšovalo. Na cestě zpátky jsme se vraceli zase do mraků. Když začalo pršet, tak jsme zrovna vystoupili (asi deset lidí, co jsme cestovali s Kiwi Experience) a zbytek turistů pokračoval dál. My jsme se totiž podívali do Underwater Observatory (podvodní observatoř). Tam jsme nic moc extra neviděli. Žádní delfíni nebo tuleni se tam neukázali, jen ryby. Když se pro nás pak vrátila loď, která mezitím vysadila ostatní turisty, tak už bylo krásně a měli jsme celou palubu pro sebe (žádní horlivý Japonci se už nikam necpali). Večer jsem pak dorazila do Queenstownu, kde jsem zakončila svůj výlet. Zpět do Dunedinu jsem odjížděla v pondělí ráno, takže jsem v Queenstownu měla celou neděli.

Fotky z Milford Sound jsou tady

V neděli (25.10.) jsem si dopoledne prošla město, park a kolem jezera Wakatipu a na odpoledne jsem si zabookovala Canyon Swing. Je to podobné jako bungy jumping, akorát se po skoku pak ještě zhoupnete. Je to ve výčce 109m, volný pád je 60m a celé zhoupnutí je dlouhé 200m. Naše skupinka čítala puze dva lidi, mě a Amaričana Paula. Oproti bungy je u swingu speciální, že můžete skočit různými styly. Jelikož jsem chtěla skočit dvakrát (druhý skok je výrazně levnější, tak se to vyplatí), tak jsem si poprvé chtěla skočit "cutaway", což je jednoduchý "skok", kdy prostě visíte, oni vás odstřhnou a vy se zhoupnete. Chtěla jsem si užít to velké zhoupnutí a vzít s sebou foťák a natočit to a až jako druhý skok jsem chtěla vyzkoušet něco netradičního. Jenomže jak se chlapi dozvěděli, že jsem skočila Nevis (ten nejvyšší NZ bungy, 134m), tak říkali, že každého, kdo ho skočil, nutí skočit pozadu, což je ten nejhorší skok. Já jsem jim řekla, že chci skočit cutaway a když mě pak různě zahákovali těma lanama, stála jsem zádama ke kaňonu a oni vypadali, že čekají, až skočím, tak jsem se zeptala, co se teď bude dít, protože na cutaway by mě měli pověsit nad kaňon. Ale oni že né, skoč "backwards" (pozadu), což jsem teda vůbec nechtěla. Jenomže oni mě do toho vmanévrovali. No chvilku mi to teda trvalo, protože jsem s tímhle skokem vůbec nepočítala a ještě jsem měla na ruce foťák a točila to. A když jsem už měla skákat a soustředit se na skok a ještě na to, abych se při tom soustředit na to, abych se natočila a ještě aby se foťáku nic nestalo, tak jsem ho radši odložila. No nebylo to vůbec snadné skočit, přirovnala bych to k tomu bungy. Mimochodem to zjištění, že neskočím cutaway, ale backwards mám na videu. Jako druhý skok jsem si vybrala "Gimp Boy Goes to Hollywood", což je skok vzhůru nohama. Visíte nad kaňonem vzhůru nohama a oni vás pak odstřihnou. To bylo víc v pohodě, nemusela jsem se rozhodovat skočit, oni to prostě udělají za vás. Tento skok jsem si nechala natočit Paulem, jenomže to natočil navysoko, ne na široko. Super ale je, že Paul si pak koupil video svého druhého skoku (skákal to co já), jenomže pak zjistil, že to bylo video mého skoku, tak než to šel vyměnit, tak to ještě hodil na YouTube, takže tady se můžete podívat na oficiální video mého druhého skoku. Dole je pak to moje, akorát musíte natočit hlavu.

Fotky z Queenstownu (a pár z Dunedinu, když jsem dorazila zpět) jsou tady

Jinak celkově byl výlet super. Počasí vyšlo a taky jsem zjistila, že cestovat sama není až tak špatný, protože se skamarádíte s lidma z toho busu a pak taky s lidma v hostelech, takže by to nemělo byt až tak hrozný. Každopádně za dva týdny mi končí ubytování v Toroe a na dva měsíce se ze mě stane bezdomovec. Budu cestovat po NZ a pak po Austrálii a spát v hostelech. No to bude dobrodrůžo.

Golf, narozky, škola

Helou evrybády, tak už mám konečně čas a můžu napsat další příspěvek. Po pauze uprostřed semestru, kdy jsem cestovala, jsem se týden flákala a pak jsem začala pracovat na úkolech - na na projektu o mém chování jako turisty, pak na eseji o cestovním ruchu a přírodním prostředí, na patnácti článcích o cestovním ruchu a nakonec na mém deníku, což bylo o tom co jsem dělala v mém volném čase v průběhu semestru. Ten jsem odezdala v pondělí a tím pádem mám padla. Teď už jen zkoušky, což by neměl být extra problém. Všechny tři zkoušky mám o sobotách, což teda nevím, kdo vymyslel. První je 18.10. Tourism Management (40% známky, dva eseje - výběr z asi osmi témat), pak mám volno a další zkoušku mám 1.11. z Tourist Beahaviour (30% známky, esej na jedno ze šesti témat) a nakonec 8.11. Global Tourism (50% známky, test obsahující 50 otázek formou mutiple choice - výběr ze čtyř možností).

A teď k ostatním věcem. Na začátku září (9.9.) odjela Niral domů do Wellingtonu. Jaksi nedávala školu, takže přerušila studium. Na její počest se konal 'potluck' (každý přinese něco na jídlo), z něhož je pár fotek v albu. Já jsem udělala smažený sýr a rychle se po něm zaprášilo. Všem strašně chutnal a kluci pak i vyzvídali, jak ho připravit.

Potom nám začal páteční kurz golfu pro začátečníky (organizuje škola). V kurzu nás bylo deset, i když většinou osm (vždycky někdo chyběl). Byla tam i Esther a Arne (z Toroy). Zaplatili jsme jen 30 NZD (cca 350 Kč) za čtyři lekce, každá trvala hodinu a půl. Skoro zadarmo. Golfové hřiště se nachází u St Claire Beach mezi borovicovými stromy, takže fakt hezké prostředí. Náš intruktor Neil je vlastníkem toho hřiště (klubu). Na první hodině jsme si vyslechli nějakou teorii o golfu, potom jak držet hůl a jak se postavit k míčku a pak jsme teorii aplikovali v praxi a odpalovali míčky do dálky s hlavním cílem poslat je do vzduchu a ne po zemi. To nebyl extra problém, jelikož jsme používali 'tee' (nevím, jak se to řekne česky, je to taková ta stopka, která se zapíchne do země a na to se postaví míček). Strefila jsem plechovou značku, takže celkem dobrý. Další týden jsme pak pokračovali v odpalování do dálky a trénovali jsme 'swing' (to je pohyb při odpalu), takže už to nebylo o tom míček nějak odpálit, ale už jsme to museli udělat správně. Pak jsme šli na 'putting green', což je málé hřiště s hladkou trávou, kde se nepoužívá 'tee' (vzdálenost místa odpalu od důlků do deseti metrů). Třetí týden jsme trénovali opět odpal do dálky a pak jsme šli na 'chipping green', to je o trošku větší hřiště (do dvaceti metrů) a hlavně je tráva kolem vyšší a my jsme samožřejmě hráli z té vyšší trávy. No a poslední týden, tedy tento pátek, jsme šli nejdřív na jedno menší hřiště, kde jsme hráli z různých vzdáleností (cca od 15 do 3 metrů), takže jsme používali pokaždé jinou hůl. Potom jsme šli vyzkoušet odpal z písku (údajně to je nejlehčí úder v golfu) a nakonec jsme šli odpálit míček z dálky a umístit ho postupně do důlku. No kurz to byl hezký, ale golf asi ve svém volném čase pravidelně hrát nebudu, ale určitě si budu chtít někdy vyzkoušet, co jsem se naučila.

No a v pondělí 29.9. byl můj velký den, jelikož jsem měla narozky (pětadvacáté) a stal se ze mě 'young adult' (mladý dospělí); od 18 do 24 jsem totiž byla 'youth' (mladež), jak jsem se dozvěděla z lifecycle (životního cyklu), který jsme měli v předmětu Tourist Behaviour (turistovo chování). No nic, každopádně si to zasloužilo velkou oslavu. Vymyslela jsem 'Sweet Czech Birthday Party', což znamenalo oblečení účastníků párty v českých barvách a 'dessert potluck' (každý přinese něco sladkého). No ale párty byly od tohoto týdne v Toroe zakázány z důvodu blížících se zkoušek. Naštěstí je náš dům na kraji Toroy a trošku dál od ostatních, takže jsem zákazu nedbala (proč taky, byly to moje narozky a nemělo to být nic hlasitého a divokého). V neděli po půlnoci (tedy v první minuty dne mých narozenin) mi moji spolubydlící popřáli k narozkám. Esther upekla s pomocí Isabelle dort, osadila svíčkama a pak na mě ve tmě čekali v kuchyni a zazpívali mi Happy Birtday, moc hezké. Akorát čokoláda v čokoládovém dortu jaksi nebyla ztuhlá a když jsem to rozkrájela a Esther sundala kruhovou formu, která ten dort držela, tak se začala čokoláda hrnout ven. No na výsledek se můžete podívat na fotkách. Jinak dort byl teda mňam. Dárek mi děcka dali v úterý, protože mi ho zapomněli dát v pondělí, je to kalednář NZ a pak knížka s fotkami Jižního ostrova NZ, sem mi taky děcka napsali milá věnování (třeba Tom začal věnování "Netrpělivější ženě na světě..." - protože máme pokoje vedle sebe, pořád hraje na kytaru a já si nestěžuju; nebo Dan napsal, že se mu líbí, když dělám srandovní zvuky - dělám třeba tydýt a tak, když mi zavazí v kuchyni). No večer byla pak ta párty a než začala, tak mi Esther řekla, že mám ve schránce lístek, že mám nějakou zásilku, tak jsem šla do kanceláře a tam na mě čekala kytka (a pak ještě dort a přání od Toroy). No byla jsem úplně překvapená a když jsem to donesla domů, tak jsem se teprve podívala na lístek a tam bylo přání v češtině, takže jsem zjistila, že mi rodina (mamča) nechala poslat kytku. No to byl fakt šok, vůbec jsem to nečekala. Ještě teď je kytička na stole v kuchyni a je pořád hezká. Potom proběhla příjemná párty se spoustou sladkostí, balónkama, šampaňským atd. (dokonce jsem i koupila šest lahví Českobudějovického budvaru - 15 NZD!). Fotky jsem jaksi bohužel žádné nepořídila, jenom s kytičkou. Pak jsme šli ještě s holkama do baru na karaoke (tam už fotky nějaké mám od Esther a pak od Rachel), kde jsme si samozřejmě i zazpívaly. Jinak celej den byl super, každej koho jsem potkala, mi přál Happy Birthday, takže jsem to ten den slyšela snad stokrát.

Ve středu nám pak přijel nový spolubydlící Simon z Anglie. Dozvěděli jsme se o tom, že budeme mít nového spolubydlícího, jen asi týden dopředu a moc nadšení jsem teda nebyli. Pár týdnů před koncem nám sem natrčit někoho nového, no nevím. Tak jsem si říkala, že to třeba bude nějakej šikovnej kluk, ale jak jsem se dozvěděla, že přijede hlavně studovat a dělá farmacii, tak mi to bylo jasný a nakonec se to i ukázalo. Ale jinak je v pohodě, bezproblémovej. Taky jsem ho hned zapojila, protože jsem finišovala s úkolama a vždycky si je nechávám zkontrolovat rodilýma mluvčíma - Tomem, Danem, nebo jednou holkou ze studentského centra (mimochodem ohledy na nás jako nerodilé mluvčí jsou veškeré žádné). Ale ti neměli moc času, tak jsem dala pár stránek i Simonovi.

Jinak během září Toroa jako obvykle organizovala plno akcí. Zúčastnila jsem se Casino Night, kdy jsem hrála Blackjack (oko) a nakonec jsem byla nejlepší (juchů), potom Autumn Mooncake festival, což je čínská oslava nejjasnějšího úplňku v roce. Potom jsme minulou středu šli na Glow-worm Hunt nahánět svítící červy. Šli jsme za tmy kousek do lesa a tam byly na skalách svítící tečky, vypadalo to jako nebe, moc hezké. No a v sobotu jsme jeli navštívít farmu rodiny Brigit (pracovnice v Toroe, jezdí s námi na výlety a je dost milá). Tam jsme si pochovali jehňátka a viděli velké ovce (takhle velké jsem u nás neviděla). Bylo to nahoře nad Dunedinem, takže jsme měli i krásný výhled na moře.

V sobotu večer jsme potom měly Girls' Night aneb dámskou jízdu. Sešly jsme se u nás a jelikož jsme se dobře bavily, tak jsem u nás zůstaly přes tři hodiny a až asi před jednou v noci jsme vyrazily ven. Já jsem ve tři skončila, protože mě v neděli čekal celý den strávený psaním deníku, který jsem musela v pondělí odevzdat (začala jsem v jedenáct dopoledne a skončila ve tři ráno). Ale i tak jsem si to užila. Jinak tady jsem už konečně fotila, když jsme byly u nás v kuchyni, a v podstatě to vypadá jako fotky z narozeninové párty, protože tam taky byla většina holek a balónková výzdoba nám zůstala, jenom si ještě přimyslete na stole plno dobrot.

Fotky z většiny zmíněných akcí najdete tady

Wild West Coast - 2. část

Ve čtvrtek jsme se pak na jednu noc přesunuly do Wanaky. Vždycky se z každého místa vyráží kolem osmé ráno a asi po půl hodině jsme dorazili k jezeru Lake Matheson, takže jsme tam byli celkem brzo. Říká se mu Mirror Lake (zrcadlové jezero), protože je uprostře lesů, takže hladina je klidná a krásně tam můžete vidět hory zrcadlící se v jezeře. Protože jsme tam ale byli brzo, tak byla ještě trochu mlha. Myslím ale, že to bylo o to speciálnější a pořídili jsme tam tak krásné fotky. Na Zélandu jsem jinak chtěla skočit skydiving a dost jsem přemýšlela právě o Wanace, a to proto, že je to asi nejhezčí místo ke skoku - hory, jezera, řeky a taky zrovna tady je nejvyšší skydiving - 15 000 stop (4575m). Ale muselo se to zamluvit den předem, tak jsem to nechala být s tím, že to udělám někdy pozdějc. Na cestě do Wanaky řidič ale řekl, že kdo chce jít na skydiving ve Wanace, tak ještě může, tak jsem neváhala a i Esther se přihlásila. Akorát to mělo být asi půl hodiny po příjezdu do Wanaky. Nakonec jsme měly asi pět minut a hned jsme jely na letiště. Ve Wanace zrovna byla i Niral, tak jsme jí napsaly, jestli se nechce jet na nás podívat. Jela a nakonec se rozhodla skočit taky (asi i proto, že sekla se školou a za týden odjíždí, tak chtěla s nama ještě aspoň něco zažít). Cestou na letiště nám v autě pustili video, co kdy máme dělat a pak už jsme se jen na letišti převlékly a šly jsme na to. Vyfasovala jsem super instruktora - Adama z Anglie, dobrej srandista. V letadle jsme byly my tři holky, což bylo super. Já jsem šla jako poslední. Vůbec jsem se nebála, jen trochu toho, že nebudu moct dýchat, na což nás upozorňovali, že se to může stát. Šlo to hrozně rychle. Najednou všichni začali skákat a Adam se začal posunovat a já jsem najednou trčela z letadla. Ještě pár úsměvů do kamery kvůli fotkám a hop. Freefall (volný pád) byl 60 sekund. Tahle část se mi zas tak extra nelíbila. Je to velká rychlost, v puse sucho, tlak do uší, ale když se Adam začal se mnou točit na všechny strany, tak to bylo super. A pak se otevřel padák a to byla pohoda, lítáte si nad krásnou krajinou, prostě super. Dokonce jsme si mohli normálně povídat, protože je tam nahoře slyšet stejně jako na zemi. Adam mě i nechal řídit padák. Škoda, že to bylo tak krátké - celkově asi pět minut. Mám i dvd a fotky, tohle jsem si prostě musela nechat zdokumentovat. Večer jsme pak ještě šli ve Wanace s Esteher a Ryanem do speciálního kina, kde se nesedí v sedačkách, ale na gaučích a je tam i jedno auto. V pátek dopoledne jsme pak zašli do Puzzling Worldu, kde jsou různé prapodivnosti nebo taky bludiště.

Fotky z cesty do Wanaky najdete tady

V pátek jsme pak odjeli do Queenstownu, kde jsme zůstaly dvě noci. Je to místo plné různých adrenalinových aktivit. Tady vznikl bungy jumping, taky tady můžete zkusit rafting, jetboating, skydiving a plno dalších věcí. Pak jsou nedaleko hory (kde jsme byli na Ski tripu), takže můžete provozovat i zimní sporty. Já bych chtěla všechny tyto věco zkusit, ale ne za jeden víkend. Tak jsem chtěla aspoň bungy jumping nebo canyon swing (tam se spíš houpete, než skáčete, ale je to prý možná i horší než bungy). V Queenstownu jsou tři skoky, které provozuje AJ Hackett, zakladatel bungy jumpingu. Ten nejmenší a zároveň první (z roku 1988) má 43m. Tam jsme se taky zastavili na cestě do Queenstownu, kde pár lidí z Magic Busu skočilo. Já jsem původně chtěla skočit všechny tři, ale pak jsem si řekla, že jeden bude stačit (i z úsporných důvodů), tak jsem se rozhodla rovnou pro ten nejvyšší. Je to Nevis Highwire Bungy (z roku 1999) měřící 134m a je třetí nevyšší na světě (první je v Hong Kongu, kde to provozuje opět AJ, je ještě o asi 100m delší a druhý v JAR). Ryan šel do toho se mnou, zamluvili jsme si sobotu v poledne. Esther na tohle moc není, ta se bála. Tak jsem v sobotu vyrazili. Jeli jsem asi půl hodiny na místo a bylo nás asi dvacet lidí (byla tam i čtyři Češi). Je to v podstatě kaňon na řekou. Postupně nás pak dovezli lanovkou doprostřed kaňonu do takové boudy odkud se skákalo. Původně jsem chtěla skočit s foťákem a chtěla jsem to natáčet, ale nakonec jsem to neudělala, protože jsem se bála, že by skončil v řece, tak mě aspoň Ryan natáčel. Ale stejně jsem si pak nakonec koupila i dvd. No když na mě navlíkli ty lana a pak jsem se posunula na ten stupínek a podívala se dolů, tak to bylo teda něco (na videu je vidět můj výraz s otevřenou pusou). Když si představíte, že se máte do té hloubky rozplácnout jakoby nic, prostě jen tak, bez nějaké opory, tak to je fakt nepředstavitelné pro toho, kdo to nezažil. Máte sice na sobě ty lana, ale ty vás zachytí až dole. Nejdřív musíte skočit do té hloubky prostě jen tak naprázdno. Šlo to ale celkem rychle. Posunula jsem se na stupínek, instruktor řekl raz dva tři, a tak jsem prostě na tři skočila. Uáááá, no byl to fakt adrenalin. Akorát jsem skočila dost opatrně, ne moc daleko, tak to se mnou pak pěkně smýklo. Ale to jsem skoro vůbec necítila, to jsem viděla až na videu. Taky mě pak bolely záda. No a nahoru nás pak výtahli, ale já jsem to nějak nepochytila s tím, jak se mám otočit, abych jakoby seděla a oni mě táhli. Tak jsem prostě byla celou dobu vzhůru nohama a drželo se popruhu, abych nebyla úplně hlavou dolů, tak mě doteď bolí bříšní svaly. Ryan říkal, že jak mě vytáhli nahoru, tak to vypadalo jako by vytáhli velkou rybu, fakt vtipný. Mimochodem Ryan šel po mě a on byl předtím celkem nervózní, tak když si stoupl na stupínek, tak nechtěl skočit, instruktor ho musel celkem dlouho přemlouvat, ale nakonec skočil. No byla to prostě jízda. Celej ten náš výlet byla jedna velká jízda. Počasí nám krásně vyšlo, což je na Zélandu docela neobvyklé. Taky jsem pěkně dala zabrat účtu, ale chci si to tady užít, tak jednou za život se to přežije. Stejně se sem ale vrátím. Jo a mimochodem teď máme 20% slevu na všechny bungy od AJ Heckett a čirou náhodou mám v lednu stopover v Hong Kongu...

Fotky z Wanaky a Queenstownu jsou tady (dala jsem fotky ze skivingu z volného pádu, tak když je proklikáte rychle za sebou, tak pěkně uvidíte, jak ten skok vypadal).

Video z bungy jumpingu:

Wild West Coast - 1. část

Tak jsme dospěli do půlky semestru a konečně i k dlouho očekávané mid-semester break neboli týdenní pauze na konci srpna. S Esther jsme se rozhodly prozkoumat západní pobřeží Jižního ostrova. Jelikož nemáme auto, tak jsme využily služeb společnosti Magic Bus. Je to výborná alternativa cestování po NZ právě pro ty, kdo nemají auto. Je to takový turistický autobus, jezdí po celém Zélandě a můžete v jednotlivých místech zůstat jak dlouho chcete a využívat jednotlivé trasy. My jsme si s Esther vybraly trasu Wild West Cost (viz obrázek), která začíná v Nelsonu a končí v Queenstownu. Ještě jsme si přikoupily jednodenní výlet do Abel Tasman NP, který je blízko Nelsonu. Ten jsme si naplánovaly na začátek, na sobotu (23.8.). Do Nelsonu jsme se tedy musely dostat v pátek. Jenomže v pátek byl bus z Dunedinu do Christichurch obsazený, tak jsme vyrazily už ve čtvrtek a přespaly jednu noc v Christchurch. Ráno jsme pak vyrazily do Nelsonu přes Blenheim. Cestou jsme zastavili v místě zvaném Kaikoura, kde jsme pořídily pár pěkných fotek. Celkem nám cesta z Dunedinu do Nelsonu trvala asi 16 hodin (no jo, je to kus cesty skoro z jihu ostrova na úplný sever).

Do Nelsonu jsme se dostaly v pátek odpoledne. Je to menší město proslulé tím, že má nejvíce slunečního svitu na Zélandu. A tak nás taky přivítal, konečně teplé počasí. V sobotu jsme pak vyrazily do Abel Tasman NP. To je zase místo typické tyrkysovým mořem a zlatými plážemi. Počasí nám nepřálo až tak, jak bych chtěla. Bylo zataženo, ale naštěstí nepršelo, tak aspoň tak. Loď zvaná Aqua taxi nás dovezla do místa Anchorage, kde začínal náš čtyřhodinový trek. Společně s námi šla i skupinka šesti Američanů - studentů (ti cestovali podobně jako my turistickým busem, ale s jinou společností), takže jsme se nenudili. Celkově jsme ale prošli jen malou část parku a jelikož tohle bylo jedno z míst, které mě nejvíce na Zélandu zaujaly, tak se tam ještě později vrátím na pár dní.

Fotky z Kaikoury a Abel Tasman NP jsou zde

V neděli jsme vyrazili z Nelsonu do Greymouthu. Cestou jsme se zastavili v několika zajímavých místech. Byla to oblast Punakaiki, kde můžete vidět tuleně. A ty jsme taky viděli, bylo jich tam plno. Další zastávkou byly Pancake Rocks (palačinkové skály). Název vyplývá z jejich tvaru (viz fotky). Jsou to různé skalní útvary na pobřeží a uvnitř jsou různé díry a tak a když do nich naráží voda z moře, tak dělají různé kreace. Prostě hodně zajímavé místo, tady se nám hodně líbilo. Odpoledne jsme pak dorazili do Greymouthu, kde jsme přespaly pouze jednu noc. Přijeli jsme celkem pozdě a tak jsme si z aktivit, které je zde možné dělat, vybraly prohlídku pivovaru Monteith's jako většina "účastníků zájezdu". Mě to zas tak extra nezajímalo (pivo nepiju, jak víte), ale v ceně bylo i barbecue v místním hotelu po skončení prohlídky. Prohlídka nebyla nic moc, u nás máme určitě lepší, bbq už bylo lepší. Samozřejmě jsem se pořádně najedla, když už jsem si to zaplatila, a tak mě pak pořádně bolelo břicho. Jinak jsme tady bydlely v zajímavém hostelu. Pokoje byly vyzdobené podle zvířat. My jsme spaly v Pigs room (fakt srandovní).

Fotky z Punakaiki atd. najdete tady

V pondělí jsme pak vyrazili z Greymouthu do Franz Josef Glacier, což je ledovec, který je pojmenován po Františku Josefu I. Cestou jsme ještě zastavili v Hokitice, kde byla zlatá horečka a taky se tady těží a zpracovává jade (greenstone - zelený kámen). Franz Josef je jeden ze tří ledovců na světě, který je obklopen dešťovým pralesem (další je Fox Glacier, který je hned vedle a třetí je někde v Argentině). Tady jsme si naplánovaly tři noci. Na středu jsme si dopředu zamluvily Heli-hike, což je výlet helikoptérou na ledovec (10 min. tam a pak zpátky), kde pak chodíte po ledovci (dvě hodiny). Pak jsme to ale pro jistotu přesunuly na úterý s tím, kdyby se to v úterý kvůli počasí nekonalo, tak by jsme pak letěly ve středu. Do Franz Josef vesnice (žije tady jen 300 obyvatel) jsme dorazili po poledni. Nečekaně nás přivítalo velmi teplé počasí, bylo kolem dvaceti stupňů a bylo fakt krásně. Podle místních to byl první teplý den v zimě. A je to taky proto, že se vesnice nachází na úrovni moře, což se moc neví (kdo by to taky čekal v ledovcové oblasti). Krásné počasí nám zůstalo i po zbytek našeho pobytu nejen ve FJ, ale i ve Wanace a Queenstownu. Rozhodly jsme se, že odpoledne zkusíme kayaking na nedalekém jezeře Mapourika. Nejdřív to vypadalo, že tam budeme jen my dvě, ale nakonec se kvůli zrušení heli-hike přidali další tři lidi - Susana a Rob z Walesu a Ryan z Anglie. Pak se ještě připojil nějaký Argentinec. My jsme s Esther zvolily radši double kajak, který je stabilnější, nechtěly jsme riskovat. Já jsem byla vzadu, kde byly i páčky na řízení kormidla (jak Esther slyšela, že se vzadu řídí, tak šla hned dopředu). Celkem jsme na jezeře strávili asi 3 hodiny a ujeli jsme tam a zpátky asi 7 km. Bylo to super, krásné počasí a hory zrcadlící se v jezeře, prostě idyla. Taky jsme zajeli do jakoby lesíka - byla to úzká cesta na kraji jezera, kde nám průvodce ukázal stromy, které Jackson využil v Pánovi prstenů. Foťáky jsme si radši nebraly, ale fotil nás průvodce (fotky byly v ceně). Jinak mě tam pokousaly Sandflies - otravné mušky. Doteď mám štípance na rukách a na spánku.

V úterý jsme měly mít po poledni heli-hike, ale když jsme tam přišly, tak nám řekli, že se to kvůli počasí nekoná. A přitom bylo tak krásně, ale nahoře prý dost foukalo. Bylo to zrušené už čtvrtý den v řadě a paní nám řekla, že šance je většinou tak 50 na 50. No tak jsme to přebookovaly na středu dopoledne s tím, že když se to zruší, tak ještě stihneme aspoň klasickou túru na ledovec na půl dne. V úterý jsme apk kvůli zrušené heli-hike měly volné odpoledně, tak jsme aspoň vyrazily na pár menších túr kolem ledovce. No a ve středu jsme s očekáváním nekonání se heli-hike dorazily do jejich centra a k našemu překvapení se to konalo, juchů. Měly jsme fakt štěstí. A navíc bylo nádherné počasí. Tak jsme vyfasovali spešl botky a na ledovci pak ty kovové násady na boty a cepín. Ledovec byl fakt krásnej, viděli jsme plno pěkných útvarů (viz fotky). Bylo tam dost teplo, nachází se totiž ve výšce kolem 800 m. A posouvá se denně asi o 5-7 metrů, takže pokaždé to tam vypadá jinak. Škoda, že to nebylo delší.

Fotky z kayakingu a ledovce jsou tady

Video z letu na ledovcem:

Ski trip, Paua

O víkendu jsme byly s Toroou na Ski tripu neboli na horách. Našim cílem bylo středisko Cardrona v Jižních Alpách (1670 m) nedaleko Queenstownu. Vyrazili jsme v pátek odpoledne a asi po pěti hodinách jízdy jsme dorazili do Queenstownu do ubytovacího zařízení Queenstown Lodge. Pokoje byly po čtyřech a každý měl vlastní koupelnu. Museli jsme vstávat už v šest ráno, jelikož snídaně byla o půl sedmé a vyráželo se v sedm. Cardrona je totiž asi hodinu jízdy od Queenstownu, ale stejně jsme tam vždycky jeli dýl, protože autobus přece jen není auto a dlouhé stoupání po serpentinách mu dávalo zabrat. Počasí nebylo teda nic moc. V sobotu dost foukalo a do toho trochu sněžilo. Až asi poslední dvě hodiny bylo konečně hezky. V neděli to naopak vypadalo ze začátku, že bude pěkně, ale nakonec byla pěkná mlha. Ale i tak se to dalo. Celkem jsem si zasnowboardovala, i když první den jsem se do toho dostávala dost pomalu. Akorát mě pěkně štvaly gatě (půjčené od školy), pořád mi padaly, tak jsem měla sníh i za nima. Rukavice nepůjčovali, tak jsem si musela koupit - v Kmartu za 8 NZD (asi 90 Kč, pánské) a ještě čepici za 4 NZD (asi 45 Kč). Jinak tam bylo hodně děcek, kteří nestáli na lyžích ani snowboardu. Všichni se rozhodli učit na lyžích, jen Esther na snowboardu. V neděli jsme jí se Sally (Kanaďanka) pomáhaly. Vzaly jsme ji na velký svah, ale pořád padala a neuměla vstát dopředu, tak pak to nakonec došla pěšky. Ale aspoň se svezla na lanovce. No když to shrnu, výlet byl pěkný, plno sněhu, jen to počasí mohlo být lepší.

Den před tím, než jsme vyrazili na hory, jsem ještě měla kurz Paua Jewellery. Paua je maorský název pro mušli, která se nachází na Zélandu. Vyrábí se z ní různé šperky atd. a v maorských řezbách reprezentuje oči. V kurzu jsme dostali různé kousky paua a další potřeby pro výrobu jednoduchých šperků. Nejdřív jsme si musely vyvrtat do jednotlivých kousků díry, což nebylo nic příjemného. Smrdělo to jako u zubaře, když se vrtá zub, fuj. Nakonec jsme vyrobily přívěsek, náramek a náhrdelník.

Fotky z hor a paua jsou tady

Ice skating, Backstage

Tak jsme měli ve středu s Toroou Ice skating. Jeli jsme si zabruslit ve večerních hodinách na místní stadion. Naposledy jsem bruslila na ledu někdy na gymplu, ale na kolečkových občas jezdím, takže to bylo v pohodě. Z našeho bytu jsem tam byla jediná, Esther dělala na eseji a kluci měli taky něco na práci. Škoda, ale i tak to bylo super. Bylo tam dost začátečníků, takže byla sranda. Ale padali i zkušenější. Já jsem naštěstí nespadla.

Den před tím jsme byli na Backstage, což je klub, kde se každé úterý prezentujou amatéři. No a spolubydlící Tom taky vystoupil. On totiž studuje hru na kytaru a je to celkově dobrej hudebník (i skládá nějakou hudbu pro filmy a tak). Zazpíval tři vlastní písničky. O týden později (12.8.) vystoupil Tom ještě Kaiem. Kluci sklidili velký úspěch, jsou oba výborní kytaristi. Ne videu dole je písnička Drive Me Crazy.

Fotky z bruslení a z Backstage jsou tady

Perný týden, Toroa Ball

Je neděle a tak můžu zhodnotit uplynulý týden. No byla to teda fuška. Do předmětu Global Tourism jsem musela odevzdat do pátku esej o 3000 slovech (7-8 stránek). Téma bylo Jak je významný trh Asie pro sektor cestovního ruchu Zélandu a co to ovlivňuje. Takže jsem se musela hrabat v různých statistikách a pak v knížkách a tak. A jelikož má esej váhu 30% známky, tak jsem to dělala poctivě (já to stejně ani jinak neumím). Takže to šlo pomalu ,ale ve čtvrtek jsem to nakonec dopsala. Akorát jsem musela do pátku odevzdat ještě další úkol o 400 slovech. No, když to shrnu, chodila jsem spát tak kolem druhé a ve středu a ve čtvrtek o půl čtvrté. Takže v pátek jsem byla tak vyfluslá, že jsem sice šla na párty tady v Toroe, ale pak s holkama do města už jsem nešla. Ale stejně jsme po jejich návratu pak ještě kecaly a šly jsem nakonec do postele až o půl šesté (!) stejně jako v sobotu (vlastně dnes v neděli) po Toroa plesu a návštěvě klubů.

Včera nám tedy Toroa uspořádala Toroa Ball. Vstupné 10 NZD, což je levnější než vstupné na naše plesy, a ještě bylo v ceně jídlo. Ples měl i téma black and white, takže jsme byli povětšinou v černobílém oblečení. Nejdřív to vypadalo, že to bude spíš jen taková večeře. Dostali jsme polévku, hlavní chod byl formou bufetu, takže každej měl plnej talíř všeho možného a pak dezert. A nakonec došlo i na hudbu, takže se i pařilo. Pak jsme šli do klubu v centru (Metro). Já jsem vlastně byla v centru o víkendu poprvé takhle pozdě, takže když jsme z klubu odcházeli do jiného asi ve tři ráno, tak jsem byla celkem šokovaná, kolik lidí tam bylo. Centrum je plné klubů a Dunedin je město o 120 000 obyvatelech (skoro jako Olomouc), z čehož 20% jsou studenti, takže to tam podle toho vypadalo. Fronty lidí před klubama a celkově to tam vypadalo minimálně jako ve dne. Kdyby ste šli v Olomouci do centra kolem půlnoci (natož ve tři), tak by ste tam viděli sotva pár lidí. No pak jsme se přesunuli ještě do Monkey Baru (mezi studenty oblíbený), ale stejně jsme hned šli domů - jedna holka neměla pas, bez něhož vás nikam nepustí a Niral (spolubydlící) měla dost a stejně už byly čtyři ráno. Takže to byl celkem busy víkend. Příští týden musím napsat další esej, ale už jen 2000 slov, tak se snad vyspím.

Fotky jsem přidala do alba, které je zde

Video NZ

Měsíc poté

Tak jsem na Zélandu, resp. v Dunedinu přesně měsíc, kdy jsem v sobotu před čtyřmi týdny přijela do Toroy, mého momentálního bydliště (na fotce). Místo je to fakt pěkné. Jak jsem již psala, jsou to domky po většinou pěti lidech, celkem 131 mezinárodních studentů. Já nebydlím v domku, ale v domě, takže máme o dost větší prostory, než ostatní a můj pokoj patří k těm největším vůbec, takže jsem maximálně spokojená. Nejdřív jsem se bála, že tady budou pořád nějaké párty, ale naštěstí je to úplně v pohodě. Párty jsme měli jen jednu, pak máme občas nějakou slezinu (kamarádi kluků, holky z horního patra našeho domu a další) a nebo k nám chodí opět kamarádi kluků (na poker, na filmy). Všechno je ale v rámci normy a navíc, jsem tady, abych poznávala nové lidi a bavila se že.

Co se týče spolubydlících, tak si nemůžu stěžovat. Myslím, že jsme celkem dobrá parta, dost věcí děláme spolu (což tady není zas tak běžné). Dnes jsme třeba vyrazili do kina na film Earth v rámci filmového festivalu, který včera v Dunedinu začal. Pro připomenutí: bydlím s Danem z USA, Tomem z VB, Niral původem z Indie, ale žijící na NZ už 14 let a pak Esther z Nizozemí. My s Esther jsme nové, ostatní jsou tady už od minulého semestru (tady je totiž teď druhý semestr a hlavní prázdniny jsou o Vánocích, prostě naopak než u nás). Na fotce od Esther jsou Tom a Dan, řádně připraveni na zápas All Blacks, který byl v Dunedinu.

Co se týče běžného života, chtěla bych se s vámi podělit o několik zajímavých poznatků. Lidi jsou tady asi celkem dost otužilí, jelikož i v pěti stupních tady hodně lidí chodí v žabkách nebo normálně v tričkách a kraťasech a taky sedí i v takové zimě na zahrádkách. Taky je tady hodně lidí, kteří běhají a opět v krátkých rukávech a nohavicích. Občas si tady připadám v zimní bundě a šále jako exot. Potom tady hodně kluků jezdí na skateboardu, jak v ulicích, tak hlavně po kampusu (Dan má taky skate a Tom si taky koupil).

A ohledně mého měsíčního pobytu zde, tak například jsem přibrala pár kilo, jelikož zkouším různé dobroty, které u nás moc nemáme (měla jsem například období cpaní se čokoládou Cadbury nebo muffiny). Ale už jsem snad všechno vyzkoušela, takže se pomalu začnu vracet do normálu. Pak jsme taky například museli zavolat ambulanci, jelikož se jedna holka u nás opila a byla potom celkem mimo. Co se týče mé angličtiny, tak po měsíci s lítostí konstatuju, že se nic moc nezlepšilo. Možná trochu mluvení, ale porozumění je pořád katastrofa. Zvlášť zdejší kiwi angličtina je oříšek. Ale můj původní odhad byl dva měsíce, než se do toho dostanu, takže jsem zatím v půlce, uvidíme za měsíc.

Jinak už nám škola konečně poslala stipendium, na které jsme netrpělivě čekali, jelikož zdroje už vysychaly (že mami). Hned jsem si pak šla vybrat peníze a s Esther jsme se přihlásily na golf pro začátečníky (bude až v září) a já pak ještě na Paua Jewellery (paua je maorský název pro perleť z mušle, ze které se vyrábí šperky) - to mám za dva týdny, tak jsem zvědavá, co vytvořím. Jinak škola zajišťuje plno různých kurzů, ještě možná zkusíme kayaking v Otago Harbour nebo surfing nebo jízdu na koních atd. A potom mi ještě vyšlo stipendium od Olomouckého kraje, na které kraj vypsal výběrové řízení a já jsem napsala takový motivační dopis - pravdivý samozřejmě - že mi to prostě museli dát. Ještě nevím, kolik mi dají, ale asi kolem čtyř tisíc na měsíc, což se určitě hodí. Pokryje mi to jídlo, které je tady o něco dražší, než u nás, a taky nějakou tu zábavu, juchů. Například za tři týdny jedeme s Toroou na Ski trip na víkend, já budu po dlouhé době snowboardovat a hodně lidí bude poprvé na lyžích či snowboardu - třeba Esther (v Nizozemí mají kanály, ale hory ne), tak bude určitě sranda a podle fotek z loňska to bude pěkný. Snad vyjde počasí.

Párty, škola

Ve čtvrtek jsme měli párty v našem domě (resp. spodní části, kterou obýváme). Oficiálně nám ji nepovolili, mohli jsme mít jen "meeting" do 22,30 hod., ale stejně to bylo normální párty jako každá jiná. Hrály se hry, pilo se (já samozřejmě ne) atd. Postupně se k nám sešlo dost lidí, takže pak už nebylo pomalu k hnutí. Po jedenácté se pak všichni odebrali buď domů nebo do Monkey baru. Já s Esther jsme zůstaly doma a poklidily.

Jinak ještě den před párty (ve středu), jsme hráli poker s Tomem, Danem a dvouma dalšíma klukama. Píšu to sem proto, abych sem mohla dát fotku Dana, který se pak na to náležitě vymódil, aby jsme mu nehohli číst z tváře. Jinak jsem teda přišla o svůj vklad 5 NZD (1 NZD cca 11,2 Kč), nakonec vyhrál Tom.

Fotky nejen z párty jsou tady

Co se týče školy, mám tři předměty jako většina lidí. Principles and Business of Tourism Management (TM), Global Tourism (GT) a Tourist Behaviour (TB). U všech předmětů jsou dvě hodiny přednášky (1 hod. = 50 min.). V pondělí a středu mám od 10 hod. přednášku TM, v úterý a čtvrtek opět od 10 hod. GT a v pátek mám od 12 hod. dvouhodinovku TB (zatím ale to byla vždy max. hodina). To znamená, že mám školu kromě pátku každej den na deset hodin, ale mám jen tu jednu hodinu přednášky. V úterý mám pak ještě jednu hodinu cvičení - TM od 11 a TB od 12 hod., ale obojí jsou jednou za 14 dní a střídají se, takže mám buď jedno nebo druhé. U GT cvičení nejsou. Suma sumárum mám školu 7 hodin týdně (za přepokladu, že půjdu na všechny přednášky a cvičení - např. ve čtvrtek se mi nechtělo vstávat na deset jen na tu jednu hodinu). Ale tady se klade víc důraz na samostantou práci, které není rozhodně málo. Včera jsem si zapisovala do diáře termíny, do kdy co musím odevzdat, a zjistila jsem, že do dvou týdnů musím do Global Tourismu napsat esej o asi 3000 slovech o vlivu asijského trhu na NZ sektor cestovního ruchu. Info a data si k tomu musíme vyhledat, takže následující dva týdny mám o zábavu postaráno. Eseje mám ve všech třech předmětech, mají hodnotu 30% výsledné známky (u TB 20%). Pak jsou součástí známky například příspěvky do diskuze, čtení a hodnocení článků atd. Do Tourist Behaviour si pak musím cést svůj deník (20%). Závěrečné písemné zkoušky pak mají hodnotu od 30 do 50%.

Wildlife cruise, Potluck dinner

V sobotu pokračovalo třídenní poznávání místní přírody (čtvrtek pingvíni, pátek Tunnel beach). Jeli jsme s děckama na Wildlife cruise, což bylo plavení se po lodi po Otago Harbour za účelem pozorování místní zvěřeny, tedy hlavně ptáků. Někdy se objeví i velryby, ale teď na ně není sezóna. Plavba trvala čtyři hodiny. Po cestě jsme potkávali jen ptáky a až na konci cesty, kde jsme byly na otevřeném moři, to bylo víc zajímavé. Viděli jsme velkého albatrose (Royal Albatross) a pak i zdálky tuleně, byli celkem malincí, ale roztomilí (na fotkách jsou hůř vidět, bylo to přeci jen z větší dálky).

Jinak v sobotu byl ještě Toroa Carnival, což bylo BBQ, pak se hrály různé hry, byla tam i cukrová vata atd., ale kvůli brzkému odchodu na výlet na lodi jsem tam byla sotva dvacet minut, ale aspoň mám tři fotky.

Fotky z Wildlife cruise jsou tady

Včera (úterý) jsme pak měli v Toroe Potluck dinner, což znamená, že každý přinese něco na jídlo. Já jsem udělala amolety (palačinky), protože typické české jídlo, bramboráky, dělala Romča a stejně jsem je nikdy nedělala. Bohužel mi moje snažení dost zkomplikovala místní mouka, takže se těsto po pánvi nerozlévalo, jak mělo (celé se to při naklonění pánve sesunovalo dolů jako lavina) a amolety byly hodně hrbolaté. Ale po zamotání amolety to šlo. Byly pryč celkem rychle a myslím, že i chutnaly. Udělala jsem je s marmeládou a pak jsem ještě chtěla s tvarohem. Jenže to by ho tady museli mít. Mají jen krémový sýr, který je trochu slaný (stejně jako jejich máslo), takže i po smíchání v velkám množstvím cukru jsem to radši nedávala lidem a nechala jsem to doma. Dan to pak snědl a hodně mu to chutnalo, takže nakonec to dopadlo celkem dobře. Pak musím někdy udělat ty bramboráky na Flat dinner - každé pondělí máme společnou večeři se spolubydlícíma. My to nemáme, jako ostatní, že vaří vžycky jeden, ale vaříme dva dohromady, což je větší sranda. Mě to čeká v pondělí s Niral a další pondělí s Esther.