Abel Tasman NP

V pondělí (17.11.) jsme vyrazili z Kaikoury do Pictonu a následně do Nelsonu. V Pictonu většina lidí vystoupila, protože odtud jezdí trajekt na Severní ostrov. Já jsem ale ještě chtěla do Abel Tasman National Park, tak jsem jela dál do Nelsonu. V parku už jsem byla o pauze uprostřed semestru na jednodenním treku (11 km), který je částí Abel Tasman Coast Track (pobřežní trek, celkem má 51 km a trvá 3 - 5 dní ho ujít). Jeden den mi ale v této oblasti nestačil, protože je to fakt hezká oblast a před odjezdem na Zéland jsem se na ni hodně těšila, takže jsem tady chtěla strávit několik dní. Mimochodem park je nejmenší ze všech čtrnácti národních parků na NZ.

V pondělí jsem přespala v Nelsonu a v úterý (18.11.) jsem vyrazila do Kaiteriteri na dvě noci (celkem jsem si naplánovala čtyři noci v parku). Kaiteriteri je malé městečko na okraji parku. Vyjíždí se odsud tzv. water taxi (vodní taxi neboli motorové lodě), kterými se dostanete do různých částí treku, silnice tam totiž nevedou. Bohužel ještě nebylo dost teplo na koupání, tak jsem se aspoň procházela po okolí a zkoumala různé zátoky. Další den jsem pak hlavně řešila, jak strávím další dva dny v parku. Chtěla jsem ujít nějakou část treku a taky jsem nevěděla, kde budu spát. Vzala jsem si s sebou spacák pro případ, že bych spala v DOC chatě (Department of Conservation, něco jako ochrana přírody), což se taky nakonec stalo. V parku totiž moc jiných možností, kde přespat není. Ty ostatní jsou totiž hodně drahé. DOC chaty jsou podél treků a jsou určeny právě pro lidi, kteří jdou několikadenní treky, místo na spaní v nich si musíte rezervovat (většinou je to pro 20 - 40 osob).

Ve čtvrtek jsem pak vyrazila vodním taxíkem do Bark Bay a ušla jsem část do Awaroy, kde je DOC chata (pro 22 lidí, ale bylo nás tam jen devět). Krosnu jsem si tam nechala převézt (za poplatek), abych mohla jít jen s baťůžkem. Tento úsek měl asi 11 km, což trvá normální chůzí asi čtyři hodiny a já jsem na to měla celý den, takže jsem se skoro na každé pláži chvilku válela. Jinak v určité části tohoto úseku se musí sledovat odliv, aby bylo možné přejít určitou část. To nebyl problém a další takový úsek měl následovat až druhý den ráno hned u chaty. Jenomže mě to potkalo ještě ten den, protože jsem si musela vyzvednout krosnu, takže jsem šla trochu jinou trasou a hle, byla tam voda. Zrovna tam ale taky byl pán s menším trajektíkem a když jsem se ho zeptala jak se dostanu k chatě, tak řekl že leda přes vodu, ale že pojede kolem, tak mě tam veme (uff). Já bych přes tu vodu asi jinak nešla (zrovna se zatáhlo a pěkně ochladilo a voda byla nad kolena), takže bych se musela vracet zpátky a jít původní cestou, což by trvalo asi dvě hodiny. Takže mě vyhodil u chaty, ale bylo teprve po čtvrté hodině. Byli tam hlavně starší lidi, tak jsem si říkala jéžiš, co tady budu dělat. Ale pak se zase rozjasnilo, tak jsem se šla procházet v okolí. A ti lidi byli nakonec super. Akorát super nebyli otravné mušky sandflies (písečné mušky), které dělají štípance jako komáři, což mě svědí ještě doteď.

V pátek se pak čekalo na nejnižší přiliv, protože voda je hned u chaty a ten měl být až v jedenáct. Mohlo se ale vyrazit tak o hodinu a půl dřív. Já jsem si teda myslela, že bude sucho, ale to jsem se spletla. Šla jsem poslední ještě s jedním párem těch starších lidí. Nechtělo se mi jít samotné, protože to nevypadalo moc lákavě. Pár lidí z chaty vyrazilo asi o půl hodinu dřív a měli vodu až po stehna. Já jsem měla kraťasy po kolena a moc vyhrnout nešly. No ale nakonec to nebylo tak hrozný, voda byla jenom po kolena. Cílem dne bylo místo Totaranui, odkud mě měl odvézt taxík do Marahau (kousek od Kaiteriteri), kde jsem přespala. Vybrala jsem si ale nejpozdější odjezd taxíku, abych mohla strávit v parku co nejvíc času. Chtěla jsem se ještě podívat do místa Mutton Cove za Totaranui, takže jsem se musela vrátit zpět do Totaranui, tak jsem šla celkem svižně. Proto jsem celkem stíhala, takže jsem zpátky už tolik nespěchala. Asi hodinu před odjezdem taxíku jsem projistotu zkontrolovala, že odjíždí v 15:45, což jsem si celou dobu myslela, ale odjížděl v 15:15, což byl teda šok a poslední kilometr jsem utíkala. Nakonec jsem to stihla, protože jsem měla časovou rezervu. No ale zapotila jsem se pěkně. Cesta zpět taxíkem trvala hodinu a půl a byla hodně zajímavá. Moře totiž bylo celkem bouřlivé, takže to bylo jako na horské dráze.

Do Marahau jsem dorazila večer. Je to konečné místo treku (tam jsme taky končili ten jednodenní trek uprostřed semestru). Zašla jsem na jídlo do restaurace u parkoviště treku a k mému překvapení nabízeli v jídelním lístku český guláš a „knedliky“, tak jsem se jich na to ptala a zjistila jsem, že majitel je Čech. Taky tam měli plzeňské pivo. V sobotu jsem pak vyrazila zpátky do Nelsonu na jednu noc. Byla jsem celý den trochu jako mrzáček, protože mě hrozně bolely kolena (na treku se chodilo často do kopce a taky z kopce a právě při chůzi z kopce kolena trpěly). No a v neděli (23.11.) jsem vyrazila z Nelsonu do Pictonu, kde jsem nasedla na trajekt do Wellingtonu, čímž jsem ukončila parádní cestování po Jižním ostrově. Překvapivě mě provázelo jenom hezké počasí, takže super.

Fotky jsou tady

Christchurch, Kaikoura

V sobotu (15.11.) jsem odjela z Lake Tekapo do Christchurch na jednu noc (už jsem tady byla předtím). Šla jsem do botanické zahrady (Christchurch je proslulé jako město zahrad) a jelikož byla sobota, tak tam bylo celkem dost lidí, ale bylo tam hezky. Pak jsem nakoupila nějaké suvenýry no a pak jsme šli s naším řidičem a pár lidma do mexické restaurace a potom ještě do nějakého klubu.

V neděli (16.11.) jsem jela do Kaikoury, opět na jednu noc. Je to místo významné hlavně mořskou zvířenou, takže se sem jezdí pozorovat velryby, delfíni (včetně plávání s nimi), tuleni (taky se s nimi plave). Už než jsem odjela na Zéland, tak jsem si tady chtěla zaplavat s delfínama. Pak jsem si ale říkala, že to nechám až na Severní ostrov v Bay of Islands, že bude víc teplo. No ale náš řidič mi řekl, ať to udělám tady, že to je nejlepší místo a jedna holka mi pak řekla, že v Bay of Islands to s těma delfínama není tak horké. Takže jsem se nakonec na poslední chvíli rozhodla to uskutečnit tady a udělala jsem dobře. Kaikoura je opravdu nejlepší místo na plavání s delfíny na NZ a i jedno z nej na světě. Rychle jsem se ubytovala v hostelu, popadla plavky a ručník a jelo se na delfíny. Vyfasovali jsme neopreny, ploutve, šnorchl a brýle, shlédli instruktážní video a jelo se busem k lodi. Bylo nás asi jen deset a většina lidí z Magic Busu, takže to bylo dobrý. Ještě jsem si koupila foťák na focení pod vodou, protože to se prostě musí zachytit přímo ve vodě. Plavání probíhá následovně: jede se lodí do místa výskytu delfínů, zatroubí klakson, že můžeme skočit do vody a pak, až žádní delfíni nejsou v okolí, tak zatroubí klakson, že se máme vrátit a přesuneme se do jiného místa. Náš řidič se předtím chlubil, že měl takovéto ponory tři, že někdy lidi mívájí i jen jeden. No my jsme jich měli asi pět nebo šest. Ten první byl trochu kritický. Nikdy jsem nešnorchlovala a nemohla jsem si zvyknout na představu dýchání jen šnorchlem s hlavou pod vodou. Ale pak už to bylo v pohodě. Bylo to parádní, delfíni plavali všude kolem, třeba jen deset dvacet centimetrů pod vámi (ale nepodařilo se mi jich dotknout). Vždycky když propluli tahkle blízko, tak jsem z toho byla na větvi, že si plavete v moři a delfíni jsou všude kolem a tak blízko. Trochu jsem zápasila s tím podvodním foťákem, tak snad z toho budou nějaké fotky. Potom až skončilo plavání s delfíny, tak jsme se ještě vydali na jejich pozorování. Bylo jich všude kolem plno, skákali nad vodu, takže taky super. Mimochodem to jsou tzv. dusky dolphins (tmaví delfíni), kteří jsou typičtí skákáním nad vodu. Do hostelu jsem se dostala kolem pěti a Esther mi doporučila jít tříhodinový track kolem poloostrovu Kaikoura, tak jsem jen popadla nějaké jídlo a šla ještě na „procházku“. Byla tam kolonie tuleňů (jeden opravdu blízko - viz fotky) a celkově jich tam bylo hodně. Nakonec jsem dorazila zpět do hostelu v devět, protože jsem cestou potkala jednu holku z plavání s delfíny a šly jsme ještě na výhledové místo na Kaikouru a západ slunce. Byl to pěkně nabitý den.

Fotky jsou tady

Dunedin - Lake Tekapo

Tak jsem ve středu (12.11.) opustila Torou a Dunedin a vyrazila jsem na pětitýdenní cestování po Zélandu. Esther jela se mnou, protože obě cestujeme se stejnou společností. Po dvou dnech jsme se ale rozpojily, jelikož Esther nemá tolik času na cestování po NZ jako já, takže víc spěchá. Nejdřív pocestuju po Jižním ostrově po východním pobřeží směrem nahoru (cca dva týdny) a potom se přesunu na Severní ostrov, kde udělám takové kolečko po ostrově (cca tři týdny).

První zastávkou na mé cestě bylo jezero Lake Tekapo (cca 300 obyv.), kde jsem si naplánovala tři noci. Po cestě jsem se ale tradičně zastavili na dalších tursticky atraktivních místech. Hned v Dunedinu to byla Baldwin Street (nejstrmější ulice na světě), kde už jsme byly, takže jsme nešly. Zajímavé místo pak bylo Moeraki Boulders, což jsou takové zaoblené kameny na pláži. Potom jsme zastavili u dvou vodních nádrží a odpoledne jsme dorazili do Lake Tekapo.

Na večer bylo naplánované BBQ (barbecue), takže jsme měly pár hodin na nějakou procházku po okolí. Řidič v autobuse zmínil cestu na Mount John, kde je hvězdárna, tak jsme tam vyrazily. Měla to být jen hodina a půl tam a zpět. No jelikož to byl kopec, tak cesta byla hlavně do kopce. Esther byla v pohodě, ale pro mě to bylo hotové peklo. Během semestru jsem toho moc nedělala, až ke konci jsem začala trochu běhat, a navíc jsem dost přibrala (10 kilo!!!), takže cesta nahoru byla velká zátěž. Každou chvilku jsem zastavovala, abych si odpočinula a měla jsem i pár chvil, kdy jsem myslela, že to prostě nedám. Ale to bych nebyla já. Když už něco začnu, tak to chci taky dokončit, což jsem taky udělala. A stálo to za to, měla jsem rozhled po celém okolí kolem dokola. Na druhý den jsme měly naplánovaný celodenní výlet na Mount Cook, nejvyšší horu NZ, tak jsem si říkala, jestli to bude pořád do kopce, tak to teda nevím.

Druhý den ráno jsme tedy vyrazily k Mt. Cook (3755 m), což je zároveň nejvyšší hora celé Australásie (Austrálie, NZ a Pacifik). V Maorštině se jmenuje Aoraki, což znamená propichovač mraků. Je to proto, že mraky které od západního pobřeží jdou přes vrcholek hory, takže většinou je hora vidět s oblaky kolem vrcholku. Jelikož mě ale zatím provází po mém cestování (i během semestru) krásné počasí, tak jsem ji viděly i bez mraků. Na této hoře trénoval Edmund Hillary před zdoláním Everestu (ve vesnici Mt. Cook je jeho socha a muzeum). Jinak v roce 1991 byla na hoře velká lavina, což způsobilo její propad o 10 m. Hora ale roste každý rok asi o centimetr, takže se pomalu dostává na svou původní výšku. Další zajímavost je, že v této oblasti jsou jezera mléčně zbarvená, což je způsobeno ledovci v této oblasti a prachem ze skal.

Na výlet jsme vyrazili ráno a cestou jsme se několikrát zastavili na fotky (jezero Pukaki s horami v pozadí). Pak jsme šly na čtyřhodinový trek Hooker Valley. Šlo se rovně nebo lehce z kopce a do kopce, takže to bylo nakonec v pohodě. Viděly jsem Mt. Cook, dvě jezera i ledovce a bylo to fakt hezký. A jelikož jsem měly ještě čas, tak jsem pak ještě šly na hodinový trek Kea Point, kde byla mléčná jezírka a výhled na ledovec. Jak jsem ale říkala, měly jsme krásně počasí a já jsem podcenila mazání krémem na opalovaní a pak mi taky přijde, že slunce je tady hodně ostré. Takže jsem skončila se spálenými lýtky (hlavně vzadu) a trochu předloktími.

Další den Esther ráno odjela. Já jsem si pospala a pak jsem zašla do města koupit si krém na spáleniny, protože to celkem bolelo (hlavně ty lýtka). Doufám, že to bude za pár dní v pohodě. Každopádně jsem se celý den pařila v dlouhých kalhotech (je kolem 25 stupňů) a asi ještě chvilku budu. Zašla jsem i k místní atraktivitě, kostelíku Church of the Good Shepherd (kostel dobrého pastýře), který je prý oblíbeným svatebním místem, protože tam je krásný výhled na jezero a hory, což vypadá dobře na fotkách. Odpoledne jsem si pak zašla na procházku kolem hory Mt. John, takže na konci byl pěkný výhled na okolí z druhé strany hory.

Co se týče školy, tak už mám výsledky jednotlivých předmětů. Mám jedno A a dvě A- (kromě A, B, C mají ještě u každého plusy a mínusy, takže nejlepší je A+ a nejhorší C-), takže jsem dopadla celkem dobře. To áčko mám z Global Tourism, kde jsem posbírala před zkouškou 44 b. z 50 (jak jsem se zmiňovala, tak to bylo s dvouma lidma nejvíc z těch asi 90 lidí, co předmět měli) no a z testu jsem měla nakonec 43 b. z 50, což je fakt super, juchů. Další zastávkou bude Christchurch, pak Kaikoura a nakonec chci zajet do Abel Tasman National Park.

Fotky jsou tady

Dunedin - poslední dny

Ještě bych chtěla stručně zmínit, jak probíhaly poslední dny v Dunedinu po tom, co jsem se vrátila z cestování po jihu ostrova (zmiňovala jsem to v Aktualitách, ale aby to bylo pěkně pohromadě). V pátek (31.10.) byl Halloween a taky Tomova a Danova narozeninová párty, po které to u nás vypadalo jako snad nikdy, protože kluci se pomalovali zelenou barvou jako želvy Ninja. V neděli (2.11.) jsme pak s Tomem a Simonem zašly do přístavu (Otago Harbour), kde jsme si chtěli zakajakovat. Jenomže měli zavřeno, tak jsme zašly na St. Claire Beach, kde bylo krásně. Ve čtvrtek (6.11.) jsme pak měly závěrečný Raro Potluck (Raro je náš byt a potluck je, že každý přinese něco na jídlo). Já jsem udělala bublaninu s ostružinama a bramboráky. Obojí děckám moc chutnalo (Karthick snědl snad osm bramboráčků). Potom jsme šli na ulici vystřílet pár rachejtlí (den před tím byla oslava Guy Fawke’s Night, což byl chlap, který chtěl kdysi podpálit britský parlament, tak se to slaví ohňostrojema, takže celou středu to všude bouchalo). Potom jsme ještě dali klukům dárek k narozeninám - trenýrky s kiwíkama v neslušných polohách. Kluci měli velkou radost.

V sobotu jsem pak měla poslední zkoušku (test z Global Tourism, něco bylo lehké, o něčem jsem nikdy neslyšela). Večer jsem pak zašli na poslední Flat Dinner (večeři našeho bytu), šli jsme do indické restaurace a všichni jsme se pěkně přejedli. Já jsem měla kuře s mangovou omáčkou a bylo to hrozně dobrý. No a v neděli (9.11.) odjela většina lidí z toroy a Dunedinu (rovnou domů, nebo na cestování a pak domů). Dan a tom odjeli v neděli odpoledne, já s Esther ve středu (12.11.), Simon zůstává pár týdnů (není klasický student, pracuje na projektu).

Fotky jsou tady