Wild West Coast - 2. část

Ve čtvrtek jsme se pak na jednu noc přesunuly do Wanaky. Vždycky se z každého místa vyráží kolem osmé ráno a asi po půl hodině jsme dorazili k jezeru Lake Matheson, takže jsme tam byli celkem brzo. Říká se mu Mirror Lake (zrcadlové jezero), protože je uprostře lesů, takže hladina je klidná a krásně tam můžete vidět hory zrcadlící se v jezeře. Protože jsme tam ale byli brzo, tak byla ještě trochu mlha. Myslím ale, že to bylo o to speciálnější a pořídili jsme tam tak krásné fotky. Na Zélandu jsem jinak chtěla skočit skydiving a dost jsem přemýšlela právě o Wanace, a to proto, že je to asi nejhezčí místo ke skoku - hory, jezera, řeky a taky zrovna tady je nejvyšší skydiving - 15 000 stop (4575m). Ale muselo se to zamluvit den předem, tak jsem to nechala být s tím, že to udělám někdy pozdějc. Na cestě do Wanaky řidič ale řekl, že kdo chce jít na skydiving ve Wanace, tak ještě může, tak jsem neváhala a i Esther se přihlásila. Akorát to mělo být asi půl hodiny po příjezdu do Wanaky. Nakonec jsme měly asi pět minut a hned jsme jely na letiště. Ve Wanace zrovna byla i Niral, tak jsme jí napsaly, jestli se nechce jet na nás podívat. Jela a nakonec se rozhodla skočit taky (asi i proto, že sekla se školou a za týden odjíždí, tak chtěla s nama ještě aspoň něco zažít). Cestou na letiště nám v autě pustili video, co kdy máme dělat a pak už jsme se jen na letišti převlékly a šly jsme na to. Vyfasovala jsem super instruktora - Adama z Anglie, dobrej srandista. V letadle jsme byly my tři holky, což bylo super. Já jsem šla jako poslední. Vůbec jsem se nebála, jen trochu toho, že nebudu moct dýchat, na což nás upozorňovali, že se to může stát. Šlo to hrozně rychle. Najednou všichni začali skákat a Adam se začal posunovat a já jsem najednou trčela z letadla. Ještě pár úsměvů do kamery kvůli fotkám a hop. Freefall (volný pád) byl 60 sekund. Tahle část se mi zas tak extra nelíbila. Je to velká rychlost, v puse sucho, tlak do uší, ale když se Adam začal se mnou točit na všechny strany, tak to bylo super. A pak se otevřel padák a to byla pohoda, lítáte si nad krásnou krajinou, prostě super. Dokonce jsme si mohli normálně povídat, protože je tam nahoře slyšet stejně jako na zemi. Adam mě i nechal řídit padák. Škoda, že to bylo tak krátké - celkově asi pět minut. Mám i dvd a fotky, tohle jsem si prostě musela nechat zdokumentovat. Večer jsme pak ještě šli ve Wanace s Esteher a Ryanem do speciálního kina, kde se nesedí v sedačkách, ale na gaučích a je tam i jedno auto. V pátek dopoledne jsme pak zašli do Puzzling Worldu, kde jsou různé prapodivnosti nebo taky bludiště.

Fotky z cesty do Wanaky najdete tady

V pátek jsme pak odjeli do Queenstownu, kde jsme zůstaly dvě noci. Je to místo plné různých adrenalinových aktivit. Tady vznikl bungy jumping, taky tady můžete zkusit rafting, jetboating, skydiving a plno dalších věcí. Pak jsou nedaleko hory (kde jsme byli na Ski tripu), takže můžete provozovat i zimní sporty. Já bych chtěla všechny tyto věco zkusit, ale ne za jeden víkend. Tak jsem chtěla aspoň bungy jumping nebo canyon swing (tam se spíš houpete, než skáčete, ale je to prý možná i horší než bungy). V Queenstownu jsou tři skoky, které provozuje AJ Hackett, zakladatel bungy jumpingu. Ten nejmenší a zároveň první (z roku 1988) má 43m. Tam jsme se taky zastavili na cestě do Queenstownu, kde pár lidí z Magic Busu skočilo. Já jsem původně chtěla skočit všechny tři, ale pak jsem si řekla, že jeden bude stačit (i z úsporných důvodů), tak jsem se rozhodla rovnou pro ten nejvyšší. Je to Nevis Highwire Bungy (z roku 1999) měřící 134m a je třetí nevyšší na světě (první je v Hong Kongu, kde to provozuje opět AJ, je ještě o asi 100m delší a druhý v JAR). Ryan šel do toho se mnou, zamluvili jsme si sobotu v poledne. Esther na tohle moc není, ta se bála. Tak jsem v sobotu vyrazili. Jeli jsem asi půl hodiny na místo a bylo nás asi dvacet lidí (byla tam i čtyři Češi). Je to v podstatě kaňon na řekou. Postupně nás pak dovezli lanovkou doprostřed kaňonu do takové boudy odkud se skákalo. Původně jsem chtěla skočit s foťákem a chtěla jsem to natáčet, ale nakonec jsem to neudělala, protože jsem se bála, že by skončil v řece, tak mě aspoň Ryan natáčel. Ale stejně jsem si pak nakonec koupila i dvd. No když na mě navlíkli ty lana a pak jsem se posunula na ten stupínek a podívala se dolů, tak to bylo teda něco (na videu je vidět můj výraz s otevřenou pusou). Když si představíte, že se máte do té hloubky rozplácnout jakoby nic, prostě jen tak, bez nějaké opory, tak to je fakt nepředstavitelné pro toho, kdo to nezažil. Máte sice na sobě ty lana, ale ty vás zachytí až dole. Nejdřív musíte skočit do té hloubky prostě jen tak naprázdno. Šlo to ale celkem rychle. Posunula jsem se na stupínek, instruktor řekl raz dva tři, a tak jsem prostě na tři skočila. Uáááá, no byl to fakt adrenalin. Akorát jsem skočila dost opatrně, ne moc daleko, tak to se mnou pak pěkně smýklo. Ale to jsem skoro vůbec necítila, to jsem viděla až na videu. Taky mě pak bolely záda. No a nahoru nás pak výtahli, ale já jsem to nějak nepochytila s tím, jak se mám otočit, abych jakoby seděla a oni mě táhli. Tak jsem prostě byla celou dobu vzhůru nohama a drželo se popruhu, abych nebyla úplně hlavou dolů, tak mě doteď bolí bříšní svaly. Ryan říkal, že jak mě vytáhli nahoru, tak to vypadalo jako by vytáhli velkou rybu, fakt vtipný. Mimochodem Ryan šel po mě a on byl předtím celkem nervózní, tak když si stoupl na stupínek, tak nechtěl skočit, instruktor ho musel celkem dlouho přemlouvat, ale nakonec skočil. No byla to prostě jízda. Celej ten náš výlet byla jedna velká jízda. Počasí nám krásně vyšlo, což je na Zélandu docela neobvyklé. Taky jsem pěkně dala zabrat účtu, ale chci si to tady užít, tak jednou za život se to přežije. Stejně se sem ale vrátím. Jo a mimochodem teď máme 20% slevu na všechny bungy od AJ Heckett a čirou náhodou mám v lednu stopover v Hong Kongu...

Fotky z Wanaky a Queenstownu jsou tady (dala jsem fotky ze skivingu z volného pádu, tak když je proklikáte rychle za sebou, tak pěkně uvidíte, jak ten skok vypadal).

Video z bungy jumpingu:

Wild West Coast - 1. část

Tak jsme dospěli do půlky semestru a konečně i k dlouho očekávané mid-semester break neboli týdenní pauze na konci srpna. S Esther jsme se rozhodly prozkoumat západní pobřeží Jižního ostrova. Jelikož nemáme auto, tak jsme využily služeb společnosti Magic Bus. Je to výborná alternativa cestování po NZ právě pro ty, kdo nemají auto. Je to takový turistický autobus, jezdí po celém Zélandě a můžete v jednotlivých místech zůstat jak dlouho chcete a využívat jednotlivé trasy. My jsme si s Esther vybraly trasu Wild West Cost (viz obrázek), která začíná v Nelsonu a končí v Queenstownu. Ještě jsme si přikoupily jednodenní výlet do Abel Tasman NP, který je blízko Nelsonu. Ten jsme si naplánovaly na začátek, na sobotu (23.8.). Do Nelsonu jsme se tedy musely dostat v pátek. Jenomže v pátek byl bus z Dunedinu do Christichurch obsazený, tak jsme vyrazily už ve čtvrtek a přespaly jednu noc v Christchurch. Ráno jsme pak vyrazily do Nelsonu přes Blenheim. Cestou jsme zastavili v místě zvaném Kaikoura, kde jsme pořídily pár pěkných fotek. Celkem nám cesta z Dunedinu do Nelsonu trvala asi 16 hodin (no jo, je to kus cesty skoro z jihu ostrova na úplný sever).

Do Nelsonu jsme se dostaly v pátek odpoledne. Je to menší město proslulé tím, že má nejvíce slunečního svitu na Zélandu. A tak nás taky přivítal, konečně teplé počasí. V sobotu jsme pak vyrazily do Abel Tasman NP. To je zase místo typické tyrkysovým mořem a zlatými plážemi. Počasí nám nepřálo až tak, jak bych chtěla. Bylo zataženo, ale naštěstí nepršelo, tak aspoň tak. Loď zvaná Aqua taxi nás dovezla do místa Anchorage, kde začínal náš čtyřhodinový trek. Společně s námi šla i skupinka šesti Američanů - studentů (ti cestovali podobně jako my turistickým busem, ale s jinou společností), takže jsme se nenudili. Celkově jsme ale prošli jen malou část parku a jelikož tohle bylo jedno z míst, které mě nejvíce na Zélandu zaujaly, tak se tam ještě později vrátím na pár dní.

Fotky z Kaikoury a Abel Tasman NP jsou zde

V neděli jsme vyrazili z Nelsonu do Greymouthu. Cestou jsme se zastavili v několika zajímavých místech. Byla to oblast Punakaiki, kde můžete vidět tuleně. A ty jsme taky viděli, bylo jich tam plno. Další zastávkou byly Pancake Rocks (palačinkové skály). Název vyplývá z jejich tvaru (viz fotky). Jsou to různé skalní útvary na pobřeží a uvnitř jsou různé díry a tak a když do nich naráží voda z moře, tak dělají různé kreace. Prostě hodně zajímavé místo, tady se nám hodně líbilo. Odpoledne jsme pak dorazili do Greymouthu, kde jsme přespaly pouze jednu noc. Přijeli jsme celkem pozdě a tak jsme si z aktivit, které je zde možné dělat, vybraly prohlídku pivovaru Monteith's jako většina "účastníků zájezdu". Mě to zas tak extra nezajímalo (pivo nepiju, jak víte), ale v ceně bylo i barbecue v místním hotelu po skončení prohlídky. Prohlídka nebyla nic moc, u nás máme určitě lepší, bbq už bylo lepší. Samozřejmě jsem se pořádně najedla, když už jsem si to zaplatila, a tak mě pak pořádně bolelo břicho. Jinak jsme tady bydlely v zajímavém hostelu. Pokoje byly vyzdobené podle zvířat. My jsme spaly v Pigs room (fakt srandovní).

Fotky z Punakaiki atd. najdete tady

V pondělí jsme pak vyrazili z Greymouthu do Franz Josef Glacier, což je ledovec, který je pojmenován po Františku Josefu I. Cestou jsme ještě zastavili v Hokitice, kde byla zlatá horečka a taky se tady těží a zpracovává jade (greenstone - zelený kámen). Franz Josef je jeden ze tří ledovců na světě, který je obklopen dešťovým pralesem (další je Fox Glacier, který je hned vedle a třetí je někde v Argentině). Tady jsme si naplánovaly tři noci. Na středu jsme si dopředu zamluvily Heli-hike, což je výlet helikoptérou na ledovec (10 min. tam a pak zpátky), kde pak chodíte po ledovci (dvě hodiny). Pak jsme to ale pro jistotu přesunuly na úterý s tím, kdyby se to v úterý kvůli počasí nekonalo, tak by jsme pak letěly ve středu. Do Franz Josef vesnice (žije tady jen 300 obyvatel) jsme dorazili po poledni. Nečekaně nás přivítalo velmi teplé počasí, bylo kolem dvaceti stupňů a bylo fakt krásně. Podle místních to byl první teplý den v zimě. A je to taky proto, že se vesnice nachází na úrovni moře, což se moc neví (kdo by to taky čekal v ledovcové oblasti). Krásné počasí nám zůstalo i po zbytek našeho pobytu nejen ve FJ, ale i ve Wanace a Queenstownu. Rozhodly jsme se, že odpoledne zkusíme kayaking na nedalekém jezeře Mapourika. Nejdřív to vypadalo, že tam budeme jen my dvě, ale nakonec se kvůli zrušení heli-hike přidali další tři lidi - Susana a Rob z Walesu a Ryan z Anglie. Pak se ještě připojil nějaký Argentinec. My jsme s Esther zvolily radši double kajak, který je stabilnější, nechtěly jsme riskovat. Já jsem byla vzadu, kde byly i páčky na řízení kormidla (jak Esther slyšela, že se vzadu řídí, tak šla hned dopředu). Celkem jsme na jezeře strávili asi 3 hodiny a ujeli jsme tam a zpátky asi 7 km. Bylo to super, krásné počasí a hory zrcadlící se v jezeře, prostě idyla. Taky jsme zajeli do jakoby lesíka - byla to úzká cesta na kraji jezera, kde nám průvodce ukázal stromy, které Jackson využil v Pánovi prstenů. Foťáky jsme si radši nebraly, ale fotil nás průvodce (fotky byly v ceně). Jinak mě tam pokousaly Sandflies - otravné mušky. Doteď mám štípance na rukách a na spánku.

V úterý jsme měly mít po poledni heli-hike, ale když jsme tam přišly, tak nám řekli, že se to kvůli počasí nekoná. A přitom bylo tak krásně, ale nahoře prý dost foukalo. Bylo to zrušené už čtvrtý den v řadě a paní nám řekla, že šance je většinou tak 50 na 50. No tak jsme to přebookovaly na středu dopoledne s tím, že když se to zruší, tak ještě stihneme aspoň klasickou túru na ledovec na půl dne. V úterý jsme apk kvůli zrušené heli-hike měly volné odpoledně, tak jsme aspoň vyrazily na pár menších túr kolem ledovce. No a ve středu jsme s očekáváním nekonání se heli-hike dorazily do jejich centra a k našemu překvapení se to konalo, juchů. Měly jsme fakt štěstí. A navíc bylo nádherné počasí. Tak jsme vyfasovali spešl botky a na ledovci pak ty kovové násady na boty a cepín. Ledovec byl fakt krásnej, viděli jsme plno pěkných útvarů (viz fotky). Bylo tam dost teplo, nachází se totiž ve výšce kolem 800 m. A posouvá se denně asi o 5-7 metrů, takže pokaždé to tam vypadá jinak. Škoda, že to nebylo delší.

Fotky z kayakingu a ledovce jsou tady

Video z letu na ledovcem: