Bay of Islands, Auckland

V pátek (5.12.) jsme si s Ger a Paolou vyzvedly z půjčovny auto - růžového Yarise, kterého jsme nazvaly Pinkie. Z Aucklandu jsme se vydaly směrem na sever do Bay of Islands, konktrétně do městečka Paihia. Odpoledne jsme se měly nalodit, jelikož jsme si zaplatily pobyt na lodi přes noc s různými aktivitami (Rock the Boat). Do Paihie jsme se dostaly v pohodě. Nechaly jsme Pinkieho přes noc na parkovišti a šly se nalodit. Na lodi nás bylo asi přes dvacet. Majitelé nám řekli na úvod, co nás všechno čeká a pak jsme se ubytovali v kajutách. První aktivitou byla střelba na kachnu. Ta byla zavázaná za loď a měli jsme dva nebo tři pokusy. Říkala jsem si, že to je v pohodě, na táboře mi střílení vždycky šlo, ale jak se ta kachna pořád houpala na vlnách, tak to tak lehké nebylo a nakonec jsem ji netrefila. Potom jsme rybařili na zádi lodě. Chytila jsem tři makrelky. Paola byla zoufalá, protože my jsme s Ger měly štěstí a ona pořád nemohla nic chytit. Ale čekání se vyplatilo, nakonec chytila extra kousek, malého žraločka. Potom jsme měli společnou večeři a povečeři se šlo kajakovat (za tmy). Každý vyfasoval malý kajak a vestu a vyrazili jsme na moře. Bylo krásně jasno, na nebi bylo plno hvězd. Parádní pak byl svítící plankton. Když se rukou rozčeřila voda a taky při pádlování ve vodě krásně jiskřil zelený plankton. Když jsme se všichni vrátili, tak už jen následovalo klábosení, zpívaní u kytary a tak.

Ráno se po snídani jelo do krásné zátoky. Tam jsme vylezli na kopec a měli jsme krásný výhled na Bay of Islands. Potom jsme se natáhli na pláži, kde jsme si dali oběd. S holkama jsem se dlouho na pláži nevydržely válet, tak jsme si vzaly kajaky a jely objevovat zátoku. Nevím jistě, jestli jsme tam viděly rejnoka, každopádně jsme si to myslely. Jeden teda byl pěkně velkej, já jsem ho pořád sledovala, ale nakonec se zjistilo že to byly řasy unášené vodou, tak bůhví, jestli to předtím nebyly taky řasy. No a potom jsme se vrátili na loď a tam jsme ochutnávali čertvě ulovené mořské potvory, nebo spíš to, co bylo uvnitř nich. Odpoledne jsme se vrátili do Paihie a tam jsme se na noc ubytovaly.

V neděli jsme vyrazily po Bay of Islands. Já s Ger jsme si vyzkoušely sandboarding, což se ježdění po pískových dunách z kopce (ležíte na bodyboardu a hlavou vpřed frčíte dolů). Ger se po chvilce rozhodla opalovat, já jsem drandila z kopce a zkoušela různé styly a větší rychlosti. No písek jsem měla úplně všude. Jinak v Bay of Islands je hodně stromů kauri, to jsou obrovské stromy (něco jako sekvoje). Nejslavnější tady jsou Four Sisters, což jsou čtyři srostlé kauri. Nesmělo se jít až k nim, aby se neponičily kořeny, ale já jsem tam skočila, aby na fotce byl vidět, jak jsem oproti nim malá. No a pak jsme se vydaly směr Auckland, protože Ger na druhý den odlétala do Austrálie.

V pondělí (8.12.) jsme se s Paolou šly projít po Aucklandu. Nemohly jsme nenavštívit Sky Tower, věž vysokou 328 m, nejvyšší na jižní polokouli. Bylo zataženo, takže výhled nebyl nic moc, ale i tak to bylo hezké. Potkala jsem tam taky dva Čechy a když jsem s nima mluvila česky, tak mi to vůbec nešlo. Přece jenom jsem byla zvyklá jen na anličtinu posledních pár měsíců. V úterý jsem se pak vydala přes Waitomo Caves zpátky do Rotoruy a Taupa. Paola zůstala v Aucklandu odkud ve středu odletěla domů do Mexika.

Fotky jsou tady

Mt. Manganui, Coromandel, Auckland

V pondělí (1.12.) jsme se přesunuly do Mt. Manganui, místa na severu Severního ostrova, které je oblíbené mezi surfaři. Ten den ale pršelo, takže se nedalo jít ven a prozkoumávat místo. Až vpodvečer jsme se šly s Paolou projít a narazily jsme jako i před pár dny v Rotorue na Němčoury z Toroy (Nicol, Julia a Timo, kteří jsou z jedné školy v Německu, takže přijeli na Zéland studovat spolu a i cestovali spolu). Tak nás pozvali do bytu jejich kámošky, u které bydleli, a taky jsme domluvili společnou páteční párty v Aucklandu, kde měla být i Esther. Večer jsme pak ještě zašly s s jedním klukem (s nímž jsem byla na pokoji v Rotorue) a holkou z busu do irské hospody.

Druhý den už bylo hezky a jelikož to byl můj jediný den tady, tak jsem si chtěla prohlédnout místo. Paola zůstala o den dýl, tak vyrazila s holkou z jejího pokoje do veldejšího města. Dopoledne jsem se jen poflakovala po městě a u pláže. Odpoledne jsem se pak vydala na kopec Mt. Manganui, podle něhož se městečko jmenuje, a to i v rámci tréninku na obávaný Tongariro Crossing. Výstup na kopec nebyl moc těžký a námahu pak odměnil krásný výhled na městečko a okolí.

Ve středu (3.12.) jsem odjela zkoumat poloostrov Coromandel, zatímco Paola zůstala v Mt. Manganui, protože pak jela na den do Waitomo Caves a setkat jsme se měly ve čtvrtek v Aucklandu. Na začátku cesty po Coromandelu jsme zastavili u supermarketu a jelikož jsem už měla nakoupeno a čas do odjezdu busu ještě byl, tak jsem se na lavičce na parkovišti začala mazat krémem na opalování, kvůli čemuž jsem si sundala hodinky. To jsem ale zjistila asi o hodinu a pár desítek kilometrů pozdějc. Hlavními atrakcemi tohoto poloostrovu jsou Cathedral Cove a Hot Water Beach, na které jsem se těšila. Cathedral Cove je taková průchozí jeskyně na pláži (na fotce). Potom jsme ještě navšítili vinný sklípej jednoho pána. Při výkladu taky něco povídal o Češích, že dáváme do pití (nevím, o čem konkrétně mluvil) různé šílenosti. Byli jsme tam celkem dlouho, takže jsem se nudila. Ale aspoň nám pak ukázal rostlinu kiwi, které jsem do té doby nikde růst neviděla. Pak jsme vyrazili do městečka Whitianga, kde jsme měli přespat.

Čekala jsem, že cestou se zastavíme na Hot Water Beach, což je pláž, s horkou vodou na břehu (pod pískem), takže si tam vykopete díru a můžete se vále v horké vodě. Bohužel jsme ale jeli přímo do hostelu. Řidič řekl, že odliv byl pozdě a proto jsme tam nejeli a že si tam ještě můžem zajet samy taxíkem (ještě dvě holky tam taky chtěly jet). Jenomže taxík by byl pěkně drahej. Ale v našem "apartmánu" (dva pokoje se společnou kuchyní a koupelkou, celkem luxusní hostel) byla jedna holka, které tam bydlela a měla vlastní auto a taky tam chtěla jet. Váhaly jsme, jestli má ještě cenu tam jet, protože už bylo pozdě a po odlivu, ale nakonec jsme se rozhodly to zkusit. Pláž už byla skoro vylidněná, ale ještě jsme si od nějakých lidí půjčily lopatky a začaly kopat. Moc úspěšně to nebylo, vlny nám pořád bořily hráz, kterou jsme budovaly. Každopádně ta voda pod povrchem byla pěkně horká. Byly místa, kde se vůbec nedalo stát, jak to tam bylo horké. Nebo když jsem zkusila vyhrabávat díru rukama, tak to se vůbec nedalo, jak to pálilo. Nechápů, že v tom někdo může koupat. Takže bazének jsme nevykopaly, ale aspoň jsme si to zkusily a cítily tu horkou vodu. Jinak v hostelu jsem opět potkala ty tři Němčoury a říkali mi, že jsem se jen o den minula s Danem, který tam taky byl.

Ve čtvrtek (4.12) jsem potom odjela do Aucklandu. Cestou jsem ještě řekla řidičovi, aby mi zastavil u toho supermarketu, kde jsem ztratila hodinky. Samozřejmě už tam nebyly. V Aucklandu jsme se šly podívat po mostě k místu, odkud se skáče bungy jumping. Šly jsme po konstrukci pod mostem, takže jsme museli jsme být připoutaní k zábradlí. Odpoledne jsem si pak trochu prošla město. Navečer dorazila Paola a sešly jsme se s Ger, se kterou jsme měly jet autem na víkend do Bay of Islands. Večer jsme se pak sešly s Nemčourama a Esther, která odlítala druhý den do Austrálie.

Fotky jsou tady

Taupo, Rotorua

Ve středu (26.11.) jsme se přesunuly do Taupa, městečka u stejnojmenného jezera, které je největší na Zélandu. Já jsem si tady naplánovala dvě noci, Paola tři. Měla jsem se sem totiž vracet na cestě zpět z Aucklandu na jih (dělala jsem kolečko po Severním ostrově) a Paola cestovala jen v jednosměrně z Wellingtonu do Aucklandu. Taupo je výchozím místem pro Tongariro Crossing, což je jednodenní trek v oblasti vulkánů, údajně je to nej jednodenní trek na NZ. Paola si ho naplánovala hned na další den, já jsem chtěla počkat až na cestu zpátky, protože je to poměrně náročný trek a chtěla jsem trochu natrénovat fyzičku (výstup na horu s Esther v Te Anau mě celkem vylekal, protože jsem to moc nezvládala). Takže zatímco Paola šla ve čtvrtek ten trek, já jsem si vyšlápla k vodopádům Huka Falls a pak pokračovala k Aratiatia Rapids (peřeje), kde se několikrát za den otevřou stavidla a pouští vodu do řeky.

V pátek (28.11.) jsme se přesunuly do nedaleké Rotoruy (Paola nakonec jela se mnou). Rotorua je oblast proslulá geotermální aktivitou a maorskou kulturou (asi 30% populace jsou maorové). Tady jsme zůstaly tři noci, z toho dvě noci Paola spala u jedné rodiny, kterou si našla na Internetu. V sobotu jsme zašly na místní trh a pak do parku Kuriau Park s geotermální aktivitou, který je ve městě a je zadarmo. Odpoledne jsme si potom vyrazily na kole po okolí do lesa Redwoods nebo k jezeru Blue Lake. Cesta k jezeru byla po klasické silnici, ale pořád nahoru a dolů, chvilkama jsme nemohly, tak jsme párkrát slezly z kola a šly po svých. Na cestě zpátky jsme se rozhodly stopovat (i s kolama), protože se nám zdálo, že to nedáme (cesta začínala do kopce), ale během asi dvaceti minut nám nikdo nezastavil, tak jsme vyrazily a po zdolání prvního kopce to šlo kupodivu dobře a svištěly jsme pak převážně z kopce, takže jsme to nakonec zvládly.

V neděli jsem pak jela bez Paoly, která jet nechtěla, do geotermálního parku Wai-O-Tapu. Nejdřív jsme zastavili u Lady Knox Geyser, což je gejzír, který šplíchá denně v 10.15 (pomáhají mu k tomu speciálním mýdlem). Pak jsem si prošla hezký park, který měl různobarevná zajímavá místa. K mému překvapení jsem tady potkala hodně Čechů (dva páry a jeden celý zájezd). Předtím jsem potkala jen čtyři kluky v Queenstownu v srpnu na bungy jumpingu a teď najednou tolik Čechů. No a pak jsem tady taky viděla Magic Bus a zjistila jsem, že se tady staví na cestě na jih, takže jsem si zbytečně zaplatila sama za dopravu do parku. Potom jsme se zastavili ještě u Mud Pools (bahenní jezírka), kde bylo bublající bahno.

V pondělí (1.12.), když jsme odjížděly busem z Rotoruy, tak jsme se zastavili u místa, kde se provozuje zorbing (velká průhladná koule, do které si vlezete a pustí vás z kopce). Je to stejně jako bungy aktivita, která se narodila na Zélandu a já jsem si ji chtěla zkusit. Ale když jsem to viděla, tak mi ta trasa přišla hodně krátká a celkově nic extra, tak se mi nechtělo za to dávat ty peníze, takže si to pak možná zkusím u nás, kde se to taky provozuje.

Fotky jsou tady

Wellinton, Napier

V neděli (23.11.) jsem se trajektem přesunula z Jižního ostrova z městečka Picton na Severní ostrov přes Cookův průliv do hlavního města Wellington. Do Wellingtonu jsem dorazila odpoledne a jelikož byla neděle, tak všechno už bylo zavřené, tak jsem si jen prošla centrum. Druhý den jsem pak zašla mimo jiné do muzea Te Papa, což je národní muzeum Zélandu. Mají tam různé expozice týkající se přírody, kultury, maorů, je tam třeba i simulace zemětřesení, které bylo na Zélandu někdy v 80. letech. Celkem zajímavé muzeum, ale já muzea zas tak moc nemusím, tak mi to nepřišlo až tak něco extra.

V úterý (25.11.) jsem na nastoupila opět do Magic Busu za lehce deštivého počasí a k mému překvapení se tam objevila Paola (Mexičanka), která taky bydlela v Toroe v Dunedinu. To bylo super cestovat s někým známým. Cílem dne bylo město Napier na východním pobřeží. Je proslulé architekturou, především stylem art deco, protože bylo postiženo zemětřesením a pak se to přestavělo v tomto stylu. Na cestě jsme se zastavili v pivovaru Tui (vlastně jen v jejich hospodě u pivovaru), což je oblíbená NZ značka piva (a zároveň je to i NZ pták). V Napier jsme strávily jednu noc, tak jsme si jen odpoledne a večer prošly město.

Fotky jsou tady

Abel Tasman NP

V pondělí (17.11.) jsme vyrazili z Kaikoury do Pictonu a následně do Nelsonu. V Pictonu většina lidí vystoupila, protože odtud jezdí trajekt na Severní ostrov. Já jsem ale ještě chtěla do Abel Tasman National Park, tak jsem jela dál do Nelsonu. V parku už jsem byla o pauze uprostřed semestru na jednodenním treku (11 km), který je částí Abel Tasman Coast Track (pobřežní trek, celkem má 51 km a trvá 3 - 5 dní ho ujít). Jeden den mi ale v této oblasti nestačil, protože je to fakt hezká oblast a před odjezdem na Zéland jsem se na ni hodně těšila, takže jsem tady chtěla strávit několik dní. Mimochodem park je nejmenší ze všech čtrnácti národních parků na NZ.

V pondělí jsem přespala v Nelsonu a v úterý (18.11.) jsem vyrazila do Kaiteriteri na dvě noci (celkem jsem si naplánovala čtyři noci v parku). Kaiteriteri je malé městečko na okraji parku. Vyjíždí se odsud tzv. water taxi (vodní taxi neboli motorové lodě), kterými se dostanete do různých částí treku, silnice tam totiž nevedou. Bohužel ještě nebylo dost teplo na koupání, tak jsem se aspoň procházela po okolí a zkoumala různé zátoky. Další den jsem pak hlavně řešila, jak strávím další dva dny v parku. Chtěla jsem ujít nějakou část treku a taky jsem nevěděla, kde budu spát. Vzala jsem si s sebou spacák pro případ, že bych spala v DOC chatě (Department of Conservation, něco jako ochrana přírody), což se taky nakonec stalo. V parku totiž moc jiných možností, kde přespat není. Ty ostatní jsou totiž hodně drahé. DOC chaty jsou podél treků a jsou určeny právě pro lidi, kteří jdou několikadenní treky, místo na spaní v nich si musíte rezervovat (většinou je to pro 20 - 40 osob).

Ve čtvrtek jsem pak vyrazila vodním taxíkem do Bark Bay a ušla jsem část do Awaroy, kde je DOC chata (pro 22 lidí, ale bylo nás tam jen devět). Krosnu jsem si tam nechala převézt (za poplatek), abych mohla jít jen s baťůžkem. Tento úsek měl asi 11 km, což trvá normální chůzí asi čtyři hodiny a já jsem na to měla celý den, takže jsem se skoro na každé pláži chvilku válela. Jinak v určité části tohoto úseku se musí sledovat odliv, aby bylo možné přejít určitou část. To nebyl problém a další takový úsek měl následovat až druhý den ráno hned u chaty. Jenomže mě to potkalo ještě ten den, protože jsem si musela vyzvednout krosnu, takže jsem šla trochu jinou trasou a hle, byla tam voda. Zrovna tam ale taky byl pán s menším trajektíkem a když jsem se ho zeptala jak se dostanu k chatě, tak řekl že leda přes vodu, ale že pojede kolem, tak mě tam veme (uff). Já bych přes tu vodu asi jinak nešla (zrovna se zatáhlo a pěkně ochladilo a voda byla nad kolena), takže bych se musela vracet zpátky a jít původní cestou, což by trvalo asi dvě hodiny. Takže mě vyhodil u chaty, ale bylo teprve po čtvrté hodině. Byli tam hlavně starší lidi, tak jsem si říkala jéžiš, co tady budu dělat. Ale pak se zase rozjasnilo, tak jsem se šla procházet v okolí. A ti lidi byli nakonec super. Akorát super nebyli otravné mušky sandflies (písečné mušky), které dělají štípance jako komáři, což mě svědí ještě doteď.

V pátek se pak čekalo na nejnižší přiliv, protože voda je hned u chaty a ten měl být až v jedenáct. Mohlo se ale vyrazit tak o hodinu a půl dřív. Já jsem si teda myslela, že bude sucho, ale to jsem se spletla. Šla jsem poslední ještě s jedním párem těch starších lidí. Nechtělo se mi jít samotné, protože to nevypadalo moc lákavě. Pár lidí z chaty vyrazilo asi o půl hodinu dřív a měli vodu až po stehna. Já jsem měla kraťasy po kolena a moc vyhrnout nešly. No ale nakonec to nebylo tak hrozný, voda byla jenom po kolena. Cílem dne bylo místo Totaranui, odkud mě měl odvézt taxík do Marahau (kousek od Kaiteriteri), kde jsem přespala. Vybrala jsem si ale nejpozdější odjezd taxíku, abych mohla strávit v parku co nejvíc času. Chtěla jsem se ještě podívat do místa Mutton Cove za Totaranui, takže jsem se musela vrátit zpět do Totaranui, tak jsem šla celkem svižně. Proto jsem celkem stíhala, takže jsem zpátky už tolik nespěchala. Asi hodinu před odjezdem taxíku jsem projistotu zkontrolovala, že odjíždí v 15:45, což jsem si celou dobu myslela, ale odjížděl v 15:15, což byl teda šok a poslední kilometr jsem utíkala. Nakonec jsem to stihla, protože jsem měla časovou rezervu. No ale zapotila jsem se pěkně. Cesta zpět taxíkem trvala hodinu a půl a byla hodně zajímavá. Moře totiž bylo celkem bouřlivé, takže to bylo jako na horské dráze.

Do Marahau jsem dorazila večer. Je to konečné místo treku (tam jsme taky končili ten jednodenní trek uprostřed semestru). Zašla jsem na jídlo do restaurace u parkoviště treku a k mému překvapení nabízeli v jídelním lístku český guláš a „knedliky“, tak jsem se jich na to ptala a zjistila jsem, že majitel je Čech. Taky tam měli plzeňské pivo. V sobotu jsem pak vyrazila zpátky do Nelsonu na jednu noc. Byla jsem celý den trochu jako mrzáček, protože mě hrozně bolely kolena (na treku se chodilo často do kopce a taky z kopce a právě při chůzi z kopce kolena trpěly). No a v neděli (23.11.) jsem vyrazila z Nelsonu do Pictonu, kde jsem nasedla na trajekt do Wellingtonu, čímž jsem ukončila parádní cestování po Jižním ostrově. Překvapivě mě provázelo jenom hezké počasí, takže super.

Fotky jsou tady

Christchurch, Kaikoura

V sobotu (15.11.) jsem odjela z Lake Tekapo do Christchurch na jednu noc (už jsem tady byla předtím). Šla jsem do botanické zahrady (Christchurch je proslulé jako město zahrad) a jelikož byla sobota, tak tam bylo celkem dost lidí, ale bylo tam hezky. Pak jsem nakoupila nějaké suvenýry no a pak jsme šli s naším řidičem a pár lidma do mexické restaurace a potom ještě do nějakého klubu.

V neděli (16.11.) jsem jela do Kaikoury, opět na jednu noc. Je to místo významné hlavně mořskou zvířenou, takže se sem jezdí pozorovat velryby, delfíni (včetně plávání s nimi), tuleni (taky se s nimi plave). Už než jsem odjela na Zéland, tak jsem si tady chtěla zaplavat s delfínama. Pak jsem si ale říkala, že to nechám až na Severní ostrov v Bay of Islands, že bude víc teplo. No ale náš řidič mi řekl, ať to udělám tady, že to je nejlepší místo a jedna holka mi pak řekla, že v Bay of Islands to s těma delfínama není tak horké. Takže jsem se nakonec na poslední chvíli rozhodla to uskutečnit tady a udělala jsem dobře. Kaikoura je opravdu nejlepší místo na plavání s delfíny na NZ a i jedno z nej na světě. Rychle jsem se ubytovala v hostelu, popadla plavky a ručník a jelo se na delfíny. Vyfasovali jsme neopreny, ploutve, šnorchl a brýle, shlédli instruktážní video a jelo se busem k lodi. Bylo nás asi jen deset a většina lidí z Magic Busu, takže to bylo dobrý. Ještě jsem si koupila foťák na focení pod vodou, protože to se prostě musí zachytit přímo ve vodě. Plavání probíhá následovně: jede se lodí do místa výskytu delfínů, zatroubí klakson, že můžeme skočit do vody a pak, až žádní delfíni nejsou v okolí, tak zatroubí klakson, že se máme vrátit a přesuneme se do jiného místa. Náš řidič se předtím chlubil, že měl takovéto ponory tři, že někdy lidi mívájí i jen jeden. No my jsme jich měli asi pět nebo šest. Ten první byl trochu kritický. Nikdy jsem nešnorchlovala a nemohla jsem si zvyknout na představu dýchání jen šnorchlem s hlavou pod vodou. Ale pak už to bylo v pohodě. Bylo to parádní, delfíni plavali všude kolem, třeba jen deset dvacet centimetrů pod vámi (ale nepodařilo se mi jich dotknout). Vždycky když propluli tahkle blízko, tak jsem z toho byla na větvi, že si plavete v moři a delfíni jsou všude kolem a tak blízko. Trochu jsem zápasila s tím podvodním foťákem, tak snad z toho budou nějaké fotky. Potom až skončilo plavání s delfíny, tak jsme se ještě vydali na jejich pozorování. Bylo jich všude kolem plno, skákali nad vodu, takže taky super. Mimochodem to jsou tzv. dusky dolphins (tmaví delfíni), kteří jsou typičtí skákáním nad vodu. Do hostelu jsem se dostala kolem pěti a Esther mi doporučila jít tříhodinový track kolem poloostrovu Kaikoura, tak jsem jen popadla nějaké jídlo a šla ještě na „procházku“. Byla tam kolonie tuleňů (jeden opravdu blízko - viz fotky) a celkově jich tam bylo hodně. Nakonec jsem dorazila zpět do hostelu v devět, protože jsem cestou potkala jednu holku z plavání s delfíny a šly jsme ještě na výhledové místo na Kaikouru a západ slunce. Byl to pěkně nabitý den.

Fotky jsou tady

Dunedin - Lake Tekapo

Tak jsem ve středu (12.11.) opustila Torou a Dunedin a vyrazila jsem na pětitýdenní cestování po Zélandu. Esther jela se mnou, protože obě cestujeme se stejnou společností. Po dvou dnech jsme se ale rozpojily, jelikož Esther nemá tolik času na cestování po NZ jako já, takže víc spěchá. Nejdřív pocestuju po Jižním ostrově po východním pobřeží směrem nahoru (cca dva týdny) a potom se přesunu na Severní ostrov, kde udělám takové kolečko po ostrově (cca tři týdny).

První zastávkou na mé cestě bylo jezero Lake Tekapo (cca 300 obyv.), kde jsem si naplánovala tři noci. Po cestě jsem se ale tradičně zastavili na dalších tursticky atraktivních místech. Hned v Dunedinu to byla Baldwin Street (nejstrmější ulice na světě), kde už jsme byly, takže jsme nešly. Zajímavé místo pak bylo Moeraki Boulders, což jsou takové zaoblené kameny na pláži. Potom jsme zastavili u dvou vodních nádrží a odpoledne jsme dorazili do Lake Tekapo.

Na večer bylo naplánované BBQ (barbecue), takže jsme měly pár hodin na nějakou procházku po okolí. Řidič v autobuse zmínil cestu na Mount John, kde je hvězdárna, tak jsme tam vyrazily. Měla to být jen hodina a půl tam a zpět. No jelikož to byl kopec, tak cesta byla hlavně do kopce. Esther byla v pohodě, ale pro mě to bylo hotové peklo. Během semestru jsem toho moc nedělala, až ke konci jsem začala trochu běhat, a navíc jsem dost přibrala (10 kilo!!!), takže cesta nahoru byla velká zátěž. Každou chvilku jsem zastavovala, abych si odpočinula a měla jsem i pár chvil, kdy jsem myslela, že to prostě nedám. Ale to bych nebyla já. Když už něco začnu, tak to chci taky dokončit, což jsem taky udělala. A stálo to za to, měla jsem rozhled po celém okolí kolem dokola. Na druhý den jsme měly naplánovaný celodenní výlet na Mount Cook, nejvyšší horu NZ, tak jsem si říkala, jestli to bude pořád do kopce, tak to teda nevím.

Druhý den ráno jsme tedy vyrazily k Mt. Cook (3755 m), což je zároveň nejvyšší hora celé Australásie (Austrálie, NZ a Pacifik). V Maorštině se jmenuje Aoraki, což znamená propichovač mraků. Je to proto, že mraky které od západního pobřeží jdou přes vrcholek hory, takže většinou je hora vidět s oblaky kolem vrcholku. Jelikož mě ale zatím provází po mém cestování (i během semestru) krásné počasí, tak jsem ji viděly i bez mraků. Na této hoře trénoval Edmund Hillary před zdoláním Everestu (ve vesnici Mt. Cook je jeho socha a muzeum). Jinak v roce 1991 byla na hoře velká lavina, což způsobilo její propad o 10 m. Hora ale roste každý rok asi o centimetr, takže se pomalu dostává na svou původní výšku. Další zajímavost je, že v této oblasti jsou jezera mléčně zbarvená, což je způsobeno ledovci v této oblasti a prachem ze skal.

Na výlet jsme vyrazili ráno a cestou jsme se několikrát zastavili na fotky (jezero Pukaki s horami v pozadí). Pak jsme šly na čtyřhodinový trek Hooker Valley. Šlo se rovně nebo lehce z kopce a do kopce, takže to bylo nakonec v pohodě. Viděly jsem Mt. Cook, dvě jezera i ledovce a bylo to fakt hezký. A jelikož jsem měly ještě čas, tak jsem pak ještě šly na hodinový trek Kea Point, kde byla mléčná jezírka a výhled na ledovec. Jak jsem ale říkala, měly jsme krásně počasí a já jsem podcenila mazání krémem na opalovaní a pak mi taky přijde, že slunce je tady hodně ostré. Takže jsem skončila se spálenými lýtky (hlavně vzadu) a trochu předloktími.

Další den Esther ráno odjela. Já jsem si pospala a pak jsem zašla do města koupit si krém na spáleniny, protože to celkem bolelo (hlavně ty lýtka). Doufám, že to bude za pár dní v pohodě. Každopádně jsem se celý den pařila v dlouhých kalhotech (je kolem 25 stupňů) a asi ještě chvilku budu. Zašla jsem i k místní atraktivitě, kostelíku Church of the Good Shepherd (kostel dobrého pastýře), který je prý oblíbeným svatebním místem, protože tam je krásný výhled na jezero a hory, což vypadá dobře na fotkách. Odpoledne jsem si pak zašla na procházku kolem hory Mt. John, takže na konci byl pěkný výhled na okolí z druhé strany hory.

Co se týče školy, tak už mám výsledky jednotlivých předmětů. Mám jedno A a dvě A- (kromě A, B, C mají ještě u každého plusy a mínusy, takže nejlepší je A+ a nejhorší C-), takže jsem dopadla celkem dobře. To áčko mám z Global Tourism, kde jsem posbírala před zkouškou 44 b. z 50 (jak jsem se zmiňovala, tak to bylo s dvouma lidma nejvíc z těch asi 90 lidí, co předmět měli) no a z testu jsem měla nakonec 43 b. z 50, což je fakt super, juchů. Další zastávkou bude Christchurch, pak Kaikoura a nakonec chci zajet do Abel Tasman National Park.

Fotky jsou tady