Bottom Bus

Ve zouškovém období jsem měla dva týdny volna, tak jsem se rozhodla týden cestovat. Jela jsem turistickým autobusem zvaným Bottom Bus, který jezdí po jihu Jižního ostrova. Cestovala jsem sama, takže jsem si aspoň mohla vyzkoušet, jak to bude vypadat, až budu cestovat sama po skončení školy. Vyrazila jsem ve středu ráno (22.10.) z Dunedinu a cílem bylo město Invercargill. Byli jsme malá skupinka - tři lidi v Británie, tři z Japonska, Holanďan, já a řidič a průvodce v jednom. Cestou jsme navštívili oblast Catlins, což je taková nedotčená oblast s krásnou krajinou, zálivy, vodopády, stromy, které jakoby skoro leží, protože v té oblasti hrozně fouká atd. V místě zvaném Surat Bay jsme pěkně zblízka viděli pořádného lachtana. V dalším místě zvaném Petrified Forest (zkamenělý les), což jsou zkameněliny na pobřeží, jsme ještě z větší blízky viděli lachtanici. Byla hodná a celkem klidná, tak jsem se jí v nestřeženém okamžiku dokonce i dotkla, což je normálně neproveditelné. Hlavně u samců, kteří jsou velcí a už když se přiblížíte na několikakilometrovou vzdálenost, tak se začnou vztekat a útočit (viz zkušenost s lachtanama na výletě za tučňákama). Do města Invercargill, což je nejjižnější město na světě, jsme se dostali až večer. Zašli jsme všichni společně na večeři, zkoukli pár filmů v hostelu a šlo se spát.

Fotky z Catlins jsou tady

Ve čtvrtek (22.10.) jsem vyfasovali nového řidiče Dona, kterému je přes šedesát, a v Invercargillu se k nám pak připojili další tři lidi. Ve městě jsme se ještě zastavili v muzeu, kde jsem viděla tuataru (česky hatérie novozélandská), což je plaz pocházející z druhohor, doby dinosaurů (200 mil. let zpátky) žijící jen na NZ. Ještě jsem si prohléhla místní park a pak už jsme vyrazili směr Te Anau, což je jezero a u něho ležící městečko. Cestou jsme se zastavili v městě Riverstone, kde se zpracovává paua (mušle). Pak jsme navšívili pár vyhlídkových míst a vpodvečer jsme dorazili k jezeru Manapouri a pak k jezeru Te Anau. Ostatní děcka druhý den pokračovali v cestě do Milford Sound a Queenstownu, ale já jsem chtěla zůstat další den, protože mi jedno odpoledne v Te Anau přišlo málo. Jen jsem se stihla projít kolem jezera a projít městečko. Náš řidič Don v Te Anau končil trasu, protože dál do Queenstownu se jelo busem Kiwi Experience (další turistický bus) a v Te Anau bydlí, tak jsem se ho zeptala kam bych se mohla ten další den podívat, co by mi doporučil a tak. No a pak mi nabídl, že jede zítra na letiště v Te Anau, tak že mě vezme s sebou a pak mě proveze po okolí, což jsem samožřejmě uvítala.

V pátek (24.10.) jsme pak s Donem a jeho dvouma pejskama vyrazili na letiště. Ještě s námi jel Donův známý, který byl v Te Anau na dovolené a který lítá s helikoptérou na ledovci Franz Josef. Původně se měl jen podívat na to letiště, ale zůstal s námi pak většinu dne. Po návštěvě letiště mi Don chtěl ukázat Kepler Track, jeden z velkých tracků (pěších cest) na NZ. Bylo tam místo, kde prý v Pánovi prstenů překračovali nějakou řeku. Já jsem viděla jen první díl a moc si ta místa teda nepamatuju. To mě ještě Zéland netankoval, to přišlo až v Hradci ve druháku (před třemi lety), kdy jsem měla předmět o Zélandu a Austrálii a tyhle země, speciálně pak Zéland, mě prostě dostaly. Potom přišel vrchol dne, a to doslova. Vyjeli jsme autem na horu Mount Paramount a tam jsem měla okolí jako na dlani - Jižní Alpy, jezera, kopce, no prostě nádhera. Udělali jsme si tam piknik, kde jsem taky ochutnala nějaký smažený bílý potvory, které vypadaly jako velcí pulci (musím zjistit, co to vlastně bylo). Potom jsme jeli k řece, kde se Don pokoušel chytit ryby, ale žádné tam zrovna nebyly. Pak už jsme bez Jacksona jeli k odlehlejší straně jezera Te Anau. Když už jsem si myslela, že se po dlouhém dni vrátím konečně do hostelu, tak mě Don ještě vytáhl na Kepler Track a ušli jsme ještě pěkných pár kilometrů. Pak jsme se ještě zastavili ve Wildlife parku, kde byli hlavně NZ ptáci, třeba krásně barevný nelétavý pták takahe.

Fotky z Invercargill a Te Anau jsou tady

V sobotu (25.10.) mě pak na cestě do Queenstownu čekala plavba lodí v Milford Sound, což je fjord ve fjordové oblasti na jihozápadě NZ. Nejdřív počasí nevypadalo nic moc, trochu i pršelo, ale v Milford Soundu naštěstí ne. Bylo tam dost mraků, což vypadalo zajímavě. Byly tam taky vodopády, tučňáci i tuleni. Čím dál jsme pluli, tak se počasí zlepšovalo. Na cestě zpátky jsme se vraceli zase do mraků. Když začalo pršet, tak jsme zrovna vystoupili (asi deset lidí, co jsme cestovali s Kiwi Experience) a zbytek turistů pokračoval dál. My jsme se totiž podívali do Underwater Observatory (podvodní observatoř). Tam jsme nic moc extra neviděli. Žádní delfíni nebo tuleni se tam neukázali, jen ryby. Když se pro nás pak vrátila loď, která mezitím vysadila ostatní turisty, tak už bylo krásně a měli jsme celou palubu pro sebe (žádní horlivý Japonci se už nikam necpali). Večer jsem pak dorazila do Queenstownu, kde jsem zakončila svůj výlet. Zpět do Dunedinu jsem odjížděla v pondělí ráno, takže jsem v Queenstownu měla celou neděli.

Fotky z Milford Sound jsou tady

V neděli (25.10.) jsem si dopoledne prošla město, park a kolem jezera Wakatipu a na odpoledne jsem si zabookovala Canyon Swing. Je to podobné jako bungy jumping, akorát se po skoku pak ještě zhoupnete. Je to ve výčce 109m, volný pád je 60m a celé zhoupnutí je dlouhé 200m. Naše skupinka čítala puze dva lidi, mě a Amaričana Paula. Oproti bungy je u swingu speciální, že můžete skočit různými styly. Jelikož jsem chtěla skočit dvakrát (druhý skok je výrazně levnější, tak se to vyplatí), tak jsem si poprvé chtěla skočit "cutaway", což je jednoduchý "skok", kdy prostě visíte, oni vás odstřhnou a vy se zhoupnete. Chtěla jsem si užít to velké zhoupnutí a vzít s sebou foťák a natočit to a až jako druhý skok jsem chtěla vyzkoušet něco netradičního. Jenomže jak se chlapi dozvěděli, že jsem skočila Nevis (ten nejvyšší NZ bungy, 134m), tak říkali, že každého, kdo ho skočil, nutí skočit pozadu, což je ten nejhorší skok. Já jsem jim řekla, že chci skočit cutaway a když mě pak různě zahákovali těma lanama, stála jsem zádama ke kaňonu a oni vypadali, že čekají, až skočím, tak jsem se zeptala, co se teď bude dít, protože na cutaway by mě měli pověsit nad kaňon. Ale oni že né, skoč "backwards" (pozadu), což jsem teda vůbec nechtěla. Jenomže oni mě do toho vmanévrovali. No chvilku mi to teda trvalo, protože jsem s tímhle skokem vůbec nepočítala a ještě jsem měla na ruce foťák a točila to. A když jsem už měla skákat a soustředit se na skok a ještě na to, abych se při tom soustředit na to, abych se natočila a ještě aby se foťáku nic nestalo, tak jsem ho radši odložila. No nebylo to vůbec snadné skočit, přirovnala bych to k tomu bungy. Mimochodem to zjištění, že neskočím cutaway, ale backwards mám na videu. Jako druhý skok jsem si vybrala "Gimp Boy Goes to Hollywood", což je skok vzhůru nohama. Visíte nad kaňonem vzhůru nohama a oni vás pak odstřihnou. To bylo víc v pohodě, nemusela jsem se rozhodovat skočit, oni to prostě udělají za vás. Tento skok jsem si nechala natočit Paulem, jenomže to natočil navysoko, ne na široko. Super ale je, že Paul si pak koupil video svého druhého skoku (skákal to co já), jenomže pak zjistil, že to bylo video mého skoku, tak než to šel vyměnit, tak to ještě hodil na YouTube, takže tady se můžete podívat na oficiální video mého druhého skoku. Dole je pak to moje, akorát musíte natočit hlavu.

Fotky z Queenstownu (a pár z Dunedinu, když jsem dorazila zpět) jsou tady

Jinak celkově byl výlet super. Počasí vyšlo a taky jsem zjistila, že cestovat sama není až tak špatný, protože se skamarádíte s lidma z toho busu a pak taky s lidma v hostelech, takže by to nemělo byt až tak hrozný. Každopádně za dva týdny mi končí ubytování v Toroe a na dva měsíce se ze mě stane bezdomovec. Budu cestovat po NZ a pak po Austrálii a spát v hostelech. No to bude dobrodrůžo.