Bottom Bus

Ve zouškovém období jsem měla dva týdny volna, tak jsem se rozhodla týden cestovat. Jela jsem turistickým autobusem zvaným Bottom Bus, který jezdí po jihu Jižního ostrova. Cestovala jsem sama, takže jsem si aspoň mohla vyzkoušet, jak to bude vypadat, až budu cestovat sama po skončení školy. Vyrazila jsem ve středu ráno (22.10.) z Dunedinu a cílem bylo město Invercargill. Byli jsme malá skupinka - tři lidi v Británie, tři z Japonska, Holanďan, já a řidič a průvodce v jednom. Cestou jsme navštívili oblast Catlins, což je taková nedotčená oblast s krásnou krajinou, zálivy, vodopády, stromy, které jakoby skoro leží, protože v té oblasti hrozně fouká atd. V místě zvaném Surat Bay jsme pěkně zblízka viděli pořádného lachtana. V dalším místě zvaném Petrified Forest (zkamenělý les), což jsou zkameněliny na pobřeží, jsme ještě z větší blízky viděli lachtanici. Byla hodná a celkem klidná, tak jsem se jí v nestřeženém okamžiku dokonce i dotkla, což je normálně neproveditelné. Hlavně u samců, kteří jsou velcí a už když se přiblížíte na několikakilometrovou vzdálenost, tak se začnou vztekat a útočit (viz zkušenost s lachtanama na výletě za tučňákama). Do města Invercargill, což je nejjižnější město na světě, jsme se dostali až večer. Zašli jsme všichni společně na večeři, zkoukli pár filmů v hostelu a šlo se spát.

Fotky z Catlins jsou tady

Ve čtvrtek (22.10.) jsem vyfasovali nového řidiče Dona, kterému je přes šedesát, a v Invercargillu se k nám pak připojili další tři lidi. Ve městě jsme se ještě zastavili v muzeu, kde jsem viděla tuataru (česky hatérie novozélandská), což je plaz pocházející z druhohor, doby dinosaurů (200 mil. let zpátky) žijící jen na NZ. Ještě jsem si prohléhla místní park a pak už jsme vyrazili směr Te Anau, což je jezero a u něho ležící městečko. Cestou jsme se zastavili v městě Riverstone, kde se zpracovává paua (mušle). Pak jsme navšívili pár vyhlídkových míst a vpodvečer jsme dorazili k jezeru Manapouri a pak k jezeru Te Anau. Ostatní děcka druhý den pokračovali v cestě do Milford Sound a Queenstownu, ale já jsem chtěla zůstat další den, protože mi jedno odpoledne v Te Anau přišlo málo. Jen jsem se stihla projít kolem jezera a projít městečko. Náš řidič Don v Te Anau končil trasu, protože dál do Queenstownu se jelo busem Kiwi Experience (další turistický bus) a v Te Anau bydlí, tak jsem se ho zeptala kam bych se mohla ten další den podívat, co by mi doporučil a tak. No a pak mi nabídl, že jede zítra na letiště v Te Anau, tak že mě vezme s sebou a pak mě proveze po okolí, což jsem samožřejmě uvítala.

V pátek (24.10.) jsme pak s Donem a jeho dvouma pejskama vyrazili na letiště. Ještě s námi jel Donův známý, který byl v Te Anau na dovolené a který lítá s helikoptérou na ledovci Franz Josef. Původně se měl jen podívat na to letiště, ale zůstal s námi pak většinu dne. Po návštěvě letiště mi Don chtěl ukázat Kepler Track, jeden z velkých tracků (pěších cest) na NZ. Bylo tam místo, kde prý v Pánovi prstenů překračovali nějakou řeku. Já jsem viděla jen první díl a moc si ta místa teda nepamatuju. To mě ještě Zéland netankoval, to přišlo až v Hradci ve druháku (před třemi lety), kdy jsem měla předmět o Zélandu a Austrálii a tyhle země, speciálně pak Zéland, mě prostě dostaly. Potom přišel vrchol dne, a to doslova. Vyjeli jsme autem na horu Mount Paramount a tam jsem měla okolí jako na dlani - Jižní Alpy, jezera, kopce, no prostě nádhera. Udělali jsme si tam piknik, kde jsem taky ochutnala nějaký smažený bílý potvory, které vypadaly jako velcí pulci (musím zjistit, co to vlastně bylo). Potom jsme jeli k řece, kde se Don pokoušel chytit ryby, ale žádné tam zrovna nebyly. Pak už jsme bez Jacksona jeli k odlehlejší straně jezera Te Anau. Když už jsem si myslela, že se po dlouhém dni vrátím konečně do hostelu, tak mě Don ještě vytáhl na Kepler Track a ušli jsme ještě pěkných pár kilometrů. Pak jsme se ještě zastavili ve Wildlife parku, kde byli hlavně NZ ptáci, třeba krásně barevný nelétavý pták takahe.

Fotky z Invercargill a Te Anau jsou tady

V sobotu (25.10.) mě pak na cestě do Queenstownu čekala plavba lodí v Milford Sound, což je fjord ve fjordové oblasti na jihozápadě NZ. Nejdřív počasí nevypadalo nic moc, trochu i pršelo, ale v Milford Soundu naštěstí ne. Bylo tam dost mraků, což vypadalo zajímavě. Byly tam taky vodopády, tučňáci i tuleni. Čím dál jsme pluli, tak se počasí zlepšovalo. Na cestě zpátky jsme se vraceli zase do mraků. Když začalo pršet, tak jsme zrovna vystoupili (asi deset lidí, co jsme cestovali s Kiwi Experience) a zbytek turistů pokračoval dál. My jsme se totiž podívali do Underwater Observatory (podvodní observatoř). Tam jsme nic moc extra neviděli. Žádní delfíni nebo tuleni se tam neukázali, jen ryby. Když se pro nás pak vrátila loď, která mezitím vysadila ostatní turisty, tak už bylo krásně a měli jsme celou palubu pro sebe (žádní horlivý Japonci se už nikam necpali). Večer jsem pak dorazila do Queenstownu, kde jsem zakončila svůj výlet. Zpět do Dunedinu jsem odjížděla v pondělí ráno, takže jsem v Queenstownu měla celou neděli.

Fotky z Milford Sound jsou tady

V neděli (25.10.) jsem si dopoledne prošla město, park a kolem jezera Wakatipu a na odpoledne jsem si zabookovala Canyon Swing. Je to podobné jako bungy jumping, akorát se po skoku pak ještě zhoupnete. Je to ve výčce 109m, volný pád je 60m a celé zhoupnutí je dlouhé 200m. Naše skupinka čítala puze dva lidi, mě a Amaričana Paula. Oproti bungy je u swingu speciální, že můžete skočit různými styly. Jelikož jsem chtěla skočit dvakrát (druhý skok je výrazně levnější, tak se to vyplatí), tak jsem si poprvé chtěla skočit "cutaway", což je jednoduchý "skok", kdy prostě visíte, oni vás odstřhnou a vy se zhoupnete. Chtěla jsem si užít to velké zhoupnutí a vzít s sebou foťák a natočit to a až jako druhý skok jsem chtěla vyzkoušet něco netradičního. Jenomže jak se chlapi dozvěděli, že jsem skočila Nevis (ten nejvyšší NZ bungy, 134m), tak říkali, že každého, kdo ho skočil, nutí skočit pozadu, což je ten nejhorší skok. Já jsem jim řekla, že chci skočit cutaway a když mě pak různě zahákovali těma lanama, stála jsem zádama ke kaňonu a oni vypadali, že čekají, až skočím, tak jsem se zeptala, co se teď bude dít, protože na cutaway by mě měli pověsit nad kaňon. Ale oni že né, skoč "backwards" (pozadu), což jsem teda vůbec nechtěla. Jenomže oni mě do toho vmanévrovali. No chvilku mi to teda trvalo, protože jsem s tímhle skokem vůbec nepočítala a ještě jsem měla na ruce foťák a točila to. A když jsem už měla skákat a soustředit se na skok a ještě na to, abych se při tom soustředit na to, abych se natočila a ještě aby se foťáku nic nestalo, tak jsem ho radši odložila. No nebylo to vůbec snadné skočit, přirovnala bych to k tomu bungy. Mimochodem to zjištění, že neskočím cutaway, ale backwards mám na videu. Jako druhý skok jsem si vybrala "Gimp Boy Goes to Hollywood", což je skok vzhůru nohama. Visíte nad kaňonem vzhůru nohama a oni vás pak odstřihnou. To bylo víc v pohodě, nemusela jsem se rozhodovat skočit, oni to prostě udělají za vás. Tento skok jsem si nechala natočit Paulem, jenomže to natočil navysoko, ne na široko. Super ale je, že Paul si pak koupil video svého druhého skoku (skákal to co já), jenomže pak zjistil, že to bylo video mého skoku, tak než to šel vyměnit, tak to ještě hodil na YouTube, takže tady se můžete podívat na oficiální video mého druhého skoku. Dole je pak to moje, akorát musíte natočit hlavu.

Fotky z Queenstownu (a pár z Dunedinu, když jsem dorazila zpět) jsou tady

Jinak celkově byl výlet super. Počasí vyšlo a taky jsem zjistila, že cestovat sama není až tak špatný, protože se skamarádíte s lidma z toho busu a pak taky s lidma v hostelech, takže by to nemělo byt až tak hrozný. Každopádně za dva týdny mi končí ubytování v Toroe a na dva měsíce se ze mě stane bezdomovec. Budu cestovat po NZ a pak po Austrálii a spát v hostelech. No to bude dobrodrůžo.

Golf, narozky, škola

Helou evrybády, tak už mám konečně čas a můžu napsat další příspěvek. Po pauze uprostřed semestru, kdy jsem cestovala, jsem se týden flákala a pak jsem začala pracovat na úkolech - na na projektu o mém chování jako turisty, pak na eseji o cestovním ruchu a přírodním prostředí, na patnácti článcích o cestovním ruchu a nakonec na mém deníku, což bylo o tom co jsem dělala v mém volném čase v průběhu semestru. Ten jsem odezdala v pondělí a tím pádem mám padla. Teď už jen zkoušky, což by neměl být extra problém. Všechny tři zkoušky mám o sobotách, což teda nevím, kdo vymyslel. První je 18.10. Tourism Management (40% známky, dva eseje - výběr z asi osmi témat), pak mám volno a další zkoušku mám 1.11. z Tourist Beahaviour (30% známky, esej na jedno ze šesti témat) a nakonec 8.11. Global Tourism (50% známky, test obsahující 50 otázek formou mutiple choice - výběr ze čtyř možností).

A teď k ostatním věcem. Na začátku září (9.9.) odjela Niral domů do Wellingtonu. Jaksi nedávala školu, takže přerušila studium. Na její počest se konal 'potluck' (každý přinese něco na jídlo), z něhož je pár fotek v albu. Já jsem udělala smažený sýr a rychle se po něm zaprášilo. Všem strašně chutnal a kluci pak i vyzvídali, jak ho připravit.

Potom nám začal páteční kurz golfu pro začátečníky (organizuje škola). V kurzu nás bylo deset, i když většinou osm (vždycky někdo chyběl). Byla tam i Esther a Arne (z Toroy). Zaplatili jsme jen 30 NZD (cca 350 Kč) za čtyři lekce, každá trvala hodinu a půl. Skoro zadarmo. Golfové hřiště se nachází u St Claire Beach mezi borovicovými stromy, takže fakt hezké prostředí. Náš intruktor Neil je vlastníkem toho hřiště (klubu). Na první hodině jsme si vyslechli nějakou teorii o golfu, potom jak držet hůl a jak se postavit k míčku a pak jsme teorii aplikovali v praxi a odpalovali míčky do dálky s hlavním cílem poslat je do vzduchu a ne po zemi. To nebyl extra problém, jelikož jsme používali 'tee' (nevím, jak se to řekne česky, je to taková ta stopka, která se zapíchne do země a na to se postaví míček). Strefila jsem plechovou značku, takže celkem dobrý. Další týden jsme pak pokračovali v odpalování do dálky a trénovali jsme 'swing' (to je pohyb při odpalu), takže už to nebylo o tom míček nějak odpálit, ale už jsme to museli udělat správně. Pak jsme šli na 'putting green', což je málé hřiště s hladkou trávou, kde se nepoužívá 'tee' (vzdálenost místa odpalu od důlků do deseti metrů). Třetí týden jsme trénovali opět odpal do dálky a pak jsme šli na 'chipping green', to je o trošku větší hřiště (do dvaceti metrů) a hlavně je tráva kolem vyšší a my jsme samožřejmě hráli z té vyšší trávy. No a poslední týden, tedy tento pátek, jsme šli nejdřív na jedno menší hřiště, kde jsme hráli z různých vzdáleností (cca od 15 do 3 metrů), takže jsme používali pokaždé jinou hůl. Potom jsme šli vyzkoušet odpal z písku (údajně to je nejlehčí úder v golfu) a nakonec jsme šli odpálit míček z dálky a umístit ho postupně do důlku. No kurz to byl hezký, ale golf asi ve svém volném čase pravidelně hrát nebudu, ale určitě si budu chtít někdy vyzkoušet, co jsem se naučila.

No a v pondělí 29.9. byl můj velký den, jelikož jsem měla narozky (pětadvacáté) a stal se ze mě 'young adult' (mladý dospělí); od 18 do 24 jsem totiž byla 'youth' (mladež), jak jsem se dozvěděla z lifecycle (životního cyklu), který jsme měli v předmětu Tourist Behaviour (turistovo chování). No nic, každopádně si to zasloužilo velkou oslavu. Vymyslela jsem 'Sweet Czech Birthday Party', což znamenalo oblečení účastníků párty v českých barvách a 'dessert potluck' (každý přinese něco sladkého). No ale párty byly od tohoto týdne v Toroe zakázány z důvodu blížících se zkoušek. Naštěstí je náš dům na kraji Toroy a trošku dál od ostatních, takže jsem zákazu nedbala (proč taky, byly to moje narozky a nemělo to být nic hlasitého a divokého). V neděli po půlnoci (tedy v první minuty dne mých narozenin) mi moji spolubydlící popřáli k narozkám. Esther upekla s pomocí Isabelle dort, osadila svíčkama a pak na mě ve tmě čekali v kuchyni a zazpívali mi Happy Birtday, moc hezké. Akorát čokoláda v čokoládovém dortu jaksi nebyla ztuhlá a když jsem to rozkrájela a Esther sundala kruhovou formu, která ten dort držela, tak se začala čokoláda hrnout ven. No na výsledek se můžete podívat na fotkách. Jinak dort byl teda mňam. Dárek mi děcka dali v úterý, protože mi ho zapomněli dát v pondělí, je to kalednář NZ a pak knížka s fotkami Jižního ostrova NZ, sem mi taky děcka napsali milá věnování (třeba Tom začal věnování "Netrpělivější ženě na světě..." - protože máme pokoje vedle sebe, pořád hraje na kytaru a já si nestěžuju; nebo Dan napsal, že se mu líbí, když dělám srandovní zvuky - dělám třeba tydýt a tak, když mi zavazí v kuchyni). No večer byla pak ta párty a než začala, tak mi Esther řekla, že mám ve schránce lístek, že mám nějakou zásilku, tak jsem šla do kanceláře a tam na mě čekala kytka (a pak ještě dort a přání od Toroy). No byla jsem úplně překvapená a když jsem to donesla domů, tak jsem se teprve podívala na lístek a tam bylo přání v češtině, takže jsem zjistila, že mi rodina (mamča) nechala poslat kytku. No to byl fakt šok, vůbec jsem to nečekala. Ještě teď je kytička na stole v kuchyni a je pořád hezká. Potom proběhla příjemná párty se spoustou sladkostí, balónkama, šampaňským atd. (dokonce jsem i koupila šest lahví Českobudějovického budvaru - 15 NZD!). Fotky jsem jaksi bohužel žádné nepořídila, jenom s kytičkou. Pak jsme šli ještě s holkama do baru na karaoke (tam už fotky nějaké mám od Esther a pak od Rachel), kde jsme si samozřejmě i zazpívaly. Jinak celej den byl super, každej koho jsem potkala, mi přál Happy Birthday, takže jsem to ten den slyšela snad stokrát.

Ve středu nám pak přijel nový spolubydlící Simon z Anglie. Dozvěděli jsme se o tom, že budeme mít nového spolubydlícího, jen asi týden dopředu a moc nadšení jsem teda nebyli. Pár týdnů před koncem nám sem natrčit někoho nového, no nevím. Tak jsem si říkala, že to třeba bude nějakej šikovnej kluk, ale jak jsem se dozvěděla, že přijede hlavně studovat a dělá farmacii, tak mi to bylo jasný a nakonec se to i ukázalo. Ale jinak je v pohodě, bezproblémovej. Taky jsem ho hned zapojila, protože jsem finišovala s úkolama a vždycky si je nechávám zkontrolovat rodilýma mluvčíma - Tomem, Danem, nebo jednou holkou ze studentského centra (mimochodem ohledy na nás jako nerodilé mluvčí jsou veškeré žádné). Ale ti neměli moc času, tak jsem dala pár stránek i Simonovi.

Jinak během září Toroa jako obvykle organizovala plno akcí. Zúčastnila jsem se Casino Night, kdy jsem hrála Blackjack (oko) a nakonec jsem byla nejlepší (juchů), potom Autumn Mooncake festival, což je čínská oslava nejjasnějšího úplňku v roce. Potom jsme minulou středu šli na Glow-worm Hunt nahánět svítící červy. Šli jsme za tmy kousek do lesa a tam byly na skalách svítící tečky, vypadalo to jako nebe, moc hezké. No a v sobotu jsme jeli navštívít farmu rodiny Brigit (pracovnice v Toroe, jezdí s námi na výlety a je dost milá). Tam jsme si pochovali jehňátka a viděli velké ovce (takhle velké jsem u nás neviděla). Bylo to nahoře nad Dunedinem, takže jsme měli i krásný výhled na moře.

V sobotu večer jsme potom měly Girls' Night aneb dámskou jízdu. Sešly jsme se u nás a jelikož jsme se dobře bavily, tak jsem u nás zůstaly přes tři hodiny a až asi před jednou v noci jsme vyrazily ven. Já jsem ve tři skončila, protože mě v neděli čekal celý den strávený psaním deníku, který jsem musela v pondělí odevzdat (začala jsem v jedenáct dopoledne a skončila ve tři ráno). Ale i tak jsem si to užila. Jinak tady jsem už konečně fotila, když jsme byly u nás v kuchyni, a v podstatě to vypadá jako fotky z narozeninové párty, protože tam taky byla většina holek a balónková výzdoba nám zůstala, jenom si ještě přimyslete na stole plno dobrot.

Fotky z většiny zmíněných akcí najdete tady