Ve čtvrtek jsme se pak na jednu noc přesunuly do Wanaky. Vždycky se z každého místa vyráží kolem osmé ráno a asi po půl hodině jsme dorazili k jezeru Lake Matheson, takže jsme tam byli celkem brzo. Říká se mu Mirror Lake (zrcadlové jezero), protože je uprostře lesů, takže hladina je klidná a krásně tam můžete vidět hory zrcadlící se v jezeře. Protože jsme tam ale byli brzo, tak byla ještě trochu mlha. Myslím ale, že to bylo o to speciálnější a pořídili jsme tam tak krásné fotky. Na Zélandu jsem jinak chtěla skočit skydiving a dost jsem přemýšlela právě o Wanace, a to proto, že je to asi nejhezčí místo ke skoku - hory, jezera, řeky a taky zrovna tady je nejvyšší skydiving - 15 000 stop (4575m). Ale muselo se to zamluvit den předem, tak jsem to nechala být s tím, že to udělám někdy pozdějc. Na cestě do Wanaky řidič ale řekl, že kdo chce jít na skydiving ve Wanace, tak ještě může, tak jsem neváhala a i Esther se přihlásila. Akorát to mělo být asi půl hodiny po příjezdu do Wanaky. Nakonec jsme měly asi pět minut a hned jsme jely na letiště. Ve Wanace zrovna byla i Niral, tak jsme jí napsaly, jestli se nechce jet na nás podívat. Jela a nakonec se rozhodla skočit taky (asi i proto, že sekla se školou a za týden odjíždí, tak chtěla s nama ještě aspoň něco zažít). Cestou na letiště nám v autě pustili video, co kdy máme dělat a pak už jsme se jen na letišti
převlékly a šly jsme na to. Vyfasovala jsem super instruktora - Adama z Anglie, dobrej srandista. V letadle jsme byly my tři holky, což bylo super. Já jsem šla jako poslední. Vůbec jsem se nebála, jen trochu toho, že nebudu moct dýchat, na což nás upozorňovali, že se to může stát. Šlo to hrozně rychle. Najednou všichni začali skákat a Adam se začal posunovat a já jsem najednou trčela z letadla. Ještě pár úsměvů do kamery kvůli fotkám a hop. Freefall (volný pád) byl 60 sekund. Tahle část se mi zas tak extra nelíbila. Je to velká rychlost, v puse sucho, tlak do uší, ale když se Adam začal se mnou točit na všechny strany, tak to bylo super. A pak se otevřel padák a to byla pohoda, lítáte si nad krásnou krajinou, prostě super. Dokonce jsme si mohli normálně povídat, protože je tam nahoře slyšet stejně jako na zemi. Adam mě i nechal řídit padák. Škoda, že to bylo tak krátké - celkově asi pět minut. Mám i dvd a fotky, tohle jsem si prostě musela nechat zdokumentovat. Večer jsme pak ještě šli ve Wanace s Esteher a Ryanem do speciálního kina, kde se nesedí v sedačkách, ale na gaučích a je tam i jedno auto. V pátek dopoledne jsme pak zašli do Puzzling Worldu, kde jsou různé prapodivnosti nebo taky bludiště.
V pátek jsme pak odjeli do Queenstownu, kde jsme zůstaly dvě noci. Je to místo plné různých adrenalinových aktivit. Tady vznikl bungy jumping, taky tady můžete zkusit rafting, jetboating, skydiving a plno dalších věcí. Pak jsou nedaleko hory (kde jsme byli na Ski tripu), takže můžete provozovat i zimní sporty. Já bych chtěla všechny tyto věco zkusit, ale ne za jeden víkend. Tak jsem chtěla aspoň bungy jumping nebo canyon swing (tam se spíš houpete, než skáčete, ale je to prý možná i horší než bungy). V Queenstownu jsou tři skoky, které provozuje AJ Hackett, zakladatel bungy jumpingu. Ten nejmenší a zároveň první (z roku 1988) má 43m. Tam jsme se taky zastavili na cestě do Queenstownu, kde pár lidí z Magic Busu skočilo. Já jsem původně chtěla skočit všechny tři, ale pak jsem si řekla, že jeden bude stačit (i z úsporných důvodů), tak jsem se rozhodla rovnou pro ten nejvyšší. Je to Nevis Highwire Bungy (z roku 1999) měřící 134m a je třetí nevyšší na světě (první je v Hong Kongu, kde to provozuje opět AJ, je ještě o asi 100m delší a druhý v JAR). Ryan šel do toho se mnou, zamluvili jsme si sobotu v poledne. Esther na tohle moc není, ta se bála. Tak jsem v sobotu vyrazili. Jeli jsem asi půl hodiny na místo a bylo nás asi dvacet lidí (byla tam i čtyři Češi). Je to v podstatě kaňon na řekou. Postupně nás pak dovezli lanovkou doprostřed kaňonu do takové boudy odkud se skákalo. Původně jsem chtěla skočit s foťákem a chtěla jsem to natáčet, ale nakonec jsem to neudělala, protože jsem se bála, že by skončil v řece, tak 
mě aspoň Ryan natáčel. Ale stejně jsem si pak nakonec koupila i dvd. No když na mě navlíkli ty lana a pak jsem se posunula na ten stupínek a podívala se dolů, tak to bylo teda něco (na videu je vidět můj výraz s otevřenou pusou). Když si představíte, že se máte do té hloubky rozplácnout jakoby nic, prostě jen tak, bez nějaké opory, tak to je fakt nepředstavitelné pro toho, kdo to nezažil. Máte sice na sobě ty lana, ale ty vás zachytí až dole. Nejdřív musíte skočit do té hloubky prostě jen tak naprázdno. Šlo to ale celkem rychle. Posunula jsem se na stupínek, instruktor řekl raz dva tři, a tak jsem prostě na tři skočila. Uáááá, no byl to fakt adrenalin. Akorát jsem skočila dost opatrně, ne moc daleko, tak to se mnou pak pěkně smýklo. Ale to jsem skoro vůbec necítila, to jsem viděla až na videu. Taky mě pak bolely záda. No a nahoru nás pak výtahli, ale já jsem to nějak nepochytila s tím, jak se mám otočit, abych jakoby seděla a oni mě táhli. Tak jsem prostě byla celou dobu vzhůru nohama a drželo se popruhu, abych nebyla úplně hlavou dolů, tak mě doteď bolí bříšní svaly. Ryan říkal, že jak mě vytáhli nahoru, tak to vypadalo jako by vytáhli velkou rybu, fakt vtipný. Mimochodem Ryan šel po mě a on byl předtím celkem nervózní, tak když si stoupl na stupínek, tak nechtěl skočit, instruktor ho musel celkem dlouho přemlouvat, ale nakonec skočil. No byla to prostě jízda. Celej ten náš výlet byla jedna velká jízda. Počasí nám krásně vyšlo, což je na Zélandu docela neobvyklé. Taky jsem pěkně dala zabrat účtu, ale chci si to tady užít, tak jednou za život se to přežije. Stejně se sem ale vrátím. Jo a mimochodem teď máme 20% slevu na všechny bungy od AJ Heckett a čirou náhodou mám v lednu stopover v Hong Kongu...Fotky z Wanaky a Queenstownu jsou tady (dala jsem fotky ze skivingu z volného pádu, tak když je proklikáte rychle za sebou, tak pěkně uvidíte, jak ten skok vypadal).
Video z bungy jumpingu:
Žádné komentáře:
Okomentovat