V pondělí jsem přespala v Nelsonu a v úterý (18.11.) jsem vyrazila do Kaiteriteri na dvě noci (celkem jsem si naplánovala čtyři noci v parku). Kaiteriteri je malé městečko na okraji parku. Vyjíždí se odsud tzv. water taxi (vodní taxi neboli motorové lodě), kterými se dostanete do různých částí treku, silnice tam totiž nevedou. Bohužel ještě nebylo dost teplo na koupání, tak jsem se aspoň procházela po okolí a zkoumala různé zátoky. Další den jsem pak hlavně řešila, jak strávím další dva dny v parku. Chtěla jsem ujít nějakou část treku a taky jsem nevěděla, kde budu spát. Vzala jsem si s sebou spacák pro případ, že bych spala v DOC chatě (Department of Conservation, něco jako ochrana přírody), což se taky nakonec stalo. V parku totiž moc jiných možností, kde přespat není. Ty ostatní jsou totiž hodně drahé. DOC chaty jsou podél treků a jsou určeny právě pro lidi, kteří jdou několikadenní treky, místo na spaní v nich si musíte rezervovat (většinou je to pro 20 - 40 osob).Ve čtvrtek jsem pak vyrazila vodním taxíkem do Bark Bay a ušla jsem část do Awaroy, kde je DOC chata (pro 22 lidí, ale bylo nás tam jen devět). Krosnu jsem si tam nechala převézt (za poplatek), abych mohla jít jen s baťůžkem. Tento úsek měl asi 11 km, což trvá normální chůzí asi
čtyři hodiny a já jsem na to měla celý den, takže jsem se skoro na každé pláži chvilku válela. Jinak v určité části tohoto úseku se musí sledovat odliv, aby bylo možné přejít určitou část. To nebyl problém a další takový úsek měl následovat až druhý den ráno hned u chaty. Jenomže mě to potkalo ještě ten den, protože jsem si musela vyzvednout krosnu, takže jsem šla trochu jinou trasou a hle, byla tam voda. Zrovna tam ale taky byl pán s menším trajektíkem a když jsem se ho zeptala jak se dostanu k chatě, tak řekl že leda přes vodu, ale že pojede kolem, tak mě tam veme (uff). Já bych přes tu vodu asi jinak nešla (zrovna se zatáhlo a pěkně ochladilo a voda byla nad kolena), takže bych se musela vracet zpátky a jít původní cestou, což by trvalo asi dvě hodiny. Takže mě vyhodil u chaty, ale bylo teprve po čtvrté hodině. Byli tam hlavně starší lidi, tak jsem si říkala jéžiš, co tady budu dělat. Ale pak se zase rozjasnilo, tak jsem se šla procházet v okolí. A ti lidi byli nakonec super. Akorát super nebyli otravné mušky sandflies (písečné mušky), které dělají štípance jako komáři, což mě svědí ještě doteď. V pátek se pak čekalo na nejnižší přiliv, protože voda je hned u chaty a ten měl být až v jedenáct. Mohlo se ale vyrazit tak o hodinu a půl dřív. Já jsem si teda myslela, že bude sucho, ale to jsem se spletla. Šla jsem poslední ještě s jedním párem těch starších lidí. Nechtělo se mi jít samotné, protože to nevypadalo moc lákavě. Pár lidí z chaty vyrazilo asi o půl hodinu dřív a měli vodu až po stehna. Já jsem měla kraťasy po kolena a moc vyhrnout nešly. No ale nakonec to nebylo tak h
rozný, voda byla jenom po kolena. Cílem dne bylo místo Totaranui, odkud mě měl odvézt taxík do Marahau (kousek od Kaiteriteri), kde jsem přespala. Vybrala jsem si ale nejpozdější odjezd taxíku, abych mohla strávit v parku co nejvíc času. Chtěla jsem se ještě podívat do místa Mutton Cove za Totaranui, takže jsem se musela vrátit zpět do Totaranui, tak jsem šla celkem svižně. Proto jsem celkem stíhala, takže jsem zpátky už tolik nespěchala. Asi hodinu před odjezdem taxíku jsem projistotu zkontrolovala, že odjíždí v 15:45, což jsem si celou dobu myslela, ale odjížděl v 15:15, což byl teda šok a poslední kilometr jsem utíkala. Nakonec jsem to stihla, protože jsem měla časovou rezervu. No ale zapotila jsem se pěkně. Cesta zpět taxíkem trvala hodinu a půl a byla hodně zajímavá. Moře totiž bylo celkem bouřlivé, takže to bylo jako na horské dráze.
Do Marahau jsem dorazila večer. Je to konečné místo treku (tam jsme taky končili ten jednodenní trek uprostřed semestru). Zašla jsem na jídlo do restaurace u parkoviště treku a k mému překvapení nabízeli v jídelním lístku český guláš a „knedliky“, tak jsem se jich na to ptala a zjistila jsem, že majitel je Čech. Taky tam měli plzeňské pivo. V sobotu jsem pak vyrazila zpátky do Nelsonu na jednu noc. Byla jsem celý den trochu jako mrzáček, protože mě hrozně bolely kolena (na treku se chodilo často do kopce a taky z kopce a právě při chůzi z kopce kolena trpěly). No a v neděli (23.11.) jsem vyrazila z Nelsonu do Pictonu, kde jsem nasedla na trajekt do Wellingtonu, čímž jsem ukončila parádní cestování po Jižním ostrově. Překvapivě mě provázelo jenom hezké počasí, takže super.
Fotky jsou tady
Žádné komentáře:
Okomentovat